Vandenreich palace

6. června 2015 v 15:25 | Uryuu |  Milý Deníčku

Představte jsi mou situaci. Je vámpět let, možná ani to ne. Klidně si spíte ve své posteli, ve svém pokojíčku a najednou vámi prijde strašná bolest. Taková že hned jak to skončí omdlíte? Přesně tohle sestalo, jedné klidné noci mě.V ten den byl táta přes noc v práci a Ogin-chan už spala. Usla když mi četla. Seděli sme v křesle, tedy ona a já jsem seděl n jeho opěradle a poslouchal každé její slovo. Četla mi o cestě lodí do Ameriky. Jednou bych se tam chtěl jet podívat, určitě je to tam moc pěkné. Táta říkal že je to tam úplně jiné a že to bývala kolonie Velké Británie a proto se tam mluví anglicky a taky říkal že mi najde učitele který mě anglicky naučí, už se na to těším. Ogin-chan nakonec usla, nechal jsem ji zase spát a přinesljsem ji mojí peřinu aby ji bylo teplo a aby se v tom křesle alespoň trošku vyspala. Já si vzal jinou a zalezl jsem k sobě do postele. Usl jsem docela rychle, jenom chvilku jsem se díval z okna a zkoušel jsem najít maminčinu hvězdu. Spal jsem a byl klid, ale najednou, nevím proč mě začala strašně bolet hlava. Po chvilce i hrudník, hrozně moc to bolelo. Po tvářích mi tekli slzy a chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Ztratil jsem hlas,chtěl sem křičet o pomoc a bolestí, chtělo se mi zlikat a naříkat, ale když sem se pokusil vydat jen hlásku bolelo to ještě víc. Moc sem si přál aby to už přestalo a ono taky ano, na chvilinku to opravdu přestalo. Jenže hned potom to zaačalo znovu a ještě hůř, bolelo mě celé tělo, zvenku i zevnitř. Zvenčí to bylo to jako bych hořel a zároveňuvnitř to bylo jako by mě máchali v ledové vodě. Nakonec jsem konečně vykřilk, ale v ten moment jako by mě rozložili na miliardy střepů. Toho aby mě složili zpátky jsem se nedočkal protože jsem omdlel. Probudil jsem se už složenýa moje probuzení bylo opravdu zvláštní. V prvé řadě bylo nepříjemné. Protože mě všechno bolelo jako bych běžel maraton. Duše mi skákala jako by mi chtěla utéct z těla a chtěla by žít vlastním životem, zrádkyně jedna. V druhé řadě bylo moc příjemné, teplé a měkké, protožejsem se probudil obklopený nádhernými kožešinami. Prvně jsem si tohonevšiml, nebo v všiml ale nebral jsem to v potaz. Pak jsem se ale zarazil a rychle jsem vstal do sedu. Což nebyl zrovna dobrý nápad. Zbůsobilo mi to jenom další bolest, kterou jsem pak musel vydýchávat. Když jsem se z toho trochu oklepal tak jsem se rozhlédl kolem sebe a vylekal jsem se. Pořádně jsem se rozmrkal, jestli mě náhodou nešálí zrak. Nebyl jsem doma to ani náhodou, ani v nemocnici nebó v některé z vil jsem nebyl. U tetičky to vypadalo také úplně jinak a všechny pokoje jsem tam měl už prozkoumané. Kde to jsem!? opakoval jsem si pořád v hlavě až semi z toho zamotala. Chitil jsem se za čelo a hned jsem ho pustil když jsem viděl svoje rukávy. Byli dlouhé a bílé, pamatuju si že když jsem šel večer spát, tak jsem měl krátké modré rukávy a ne tohle. Podívám se na zbytek mého nového oblečení, které je celé bílé se zlatýmy a stříbrnýmy komponenty. Připadal jsem si nako by mě unesli nějací velmi vkusní mimozemšťané, protože se mi to oblečení docela líbilo. Nejspíš nejsem daleko od pravdy. Všechno je tu tak velké až obrovské a taky tak luxusní a krásné, jako z jiné doby, nebo cizíhi vesmíru. Stropy byli z mého pohledu snad víc než tři metry vysoko, ne-li víc. O posteli ve které jsem byl, ani nemluvím ta byla snad pro deset lidí ane pro tak malého človíčka jako jsem byl já. Byla veliká jako dvě otcovi dohromady a to jsou obrovské. Byla neskutečně měkká a pohodlná jako bych ležel na obláčku. Místo peřin tu byli samé drahé kožešiny a kožíšky a polštáře byli měkké jako žužu bonbonky, tedy alespoň podle mě. Všechno to tu nádherně vonělo, takovou vůni jsem ještě nikde nikdy necítil a ani jsem ji nemohl popsat, byla to vůně vesmíru a vzdálenosti. Bylo mi tak moc dobře a už mě skoro nic nebolelo i duše se mi uklidnila, ale pořád mám ten ošklivý pocit že nevím kde to vlastně jsem. Bylo mi do pláče, z toho ženevím kde jsem a taky z toho že se mi tulíbí víc než doma i když mi všichni chybí. Měl jsem strach že by mohl každou chvilku příjt nějací zlý lidé nebo mimozemštané. Ale musel jsem zjistit kde to jsem. Zhluboka jsem se nadechl a posbíral v sobě odvahu. Dostal jsem se na okraj postele a podíval jsem se přes její okraj. Viděl jsem svůj odraz ve velkých, bílých mramorových dlaždicích podlahy. Ta mě nejspíš nemohla ukousnout a ani jsem se vní nemohl propadnout. Jak jsem se tak díval dolů tak mi z nosu spadli brýle a jak jsem se je snažil rychle chytit přepadl jsem přímo na zem z podlahy ak že jsem snad ve vzduchu udělal kotrmelec. Moc to bolelo a z očí mi tekli slzy. Zvedl jsem si brýle a s ubrečenýma očma jsem vstal a šel jsem to tu prozkoumat. Takhle ze stoje to tu bylo daleko větší. Tahle jedna místnost byla velká snad jako naše zahrada bez terasy a skleníku. Na stolku poblíž postele ležela sklenice s vodou a vedle ní byla skleněná váza s bílími růžemi, které mi trošičku připomínali ty co máme doma, až na to že nebyli v předsíni pod velkým zrcadlem ale byla tady. Užjsem si vážně myslel že si ze mě dělá táta legraci a rozbrečel jsem se ještě víc. Chtěl sem mu skočit kolem krku a vynadat mu na tři doby že si ze mě tropý takové žerty, ale on asi nepřijde. Sedl jsem si na podlahu a snažil se přestat plakat. Moje slzy končí v rukávech a pokoušel sem se být co nejvíc potichu. Díky tomu sem zaslechl něčí kroky vedoucí z chodby. Měl jsem sice strach, ale co když to byl táta nebo Ogin-chan. Rychle jsem vstal a přeběhl jsem ke dveřím. Hned co jsem u nichbyl, tak jsem se je pokusil otevřít, musel jsem na špičky protože klika byla vysoko ale povedlo se mina nidosáhnout. Bohužel to bylo k ničemu protože bylo zamčeno. Slyšel jsem že se kroky vzdalují tak jsem začal mlátit pěstmi do dveří a křičel jsem ať mě pustí. Najednou se dveře otevřel a já ustoupil dva kroky do zadu. Protože ten kdo otevřel byl někdo úplně cizí. Otevřel nějaký hodně vysoký muž který se na mě z té výšky jen usmál.Na sucho sem polknul a znovu sem trochu ustoupil, on se ke mě sklonil do pokleku a díval se na mě jako na nějakou novou věc kterou nikdy neviděl. Začervenal jsem se a zavřel jsem oči. Chytl mě za obě zápěstí a já hned otevřel oči, pousmál se nad tím a já se mu začal zmítat.Což nebyl zrovna nejlepší nápad. Jedno moje zápěstí si přendal do druhé ruky ve které už jedno moje zápěstí držel a druhou rukou ukázal gesto které se ukazuje když někdo zlobí nebo udělá něco špatně. Potom sem ucítil bolest jako by do vás uhodil blesk a málem jsem spadl kdyby si mě ten muž nechytil. V náručí mě donesl do postele. Před tím než jsem zase omdlel zaslechl jsem: " Süße Träume, Hoheit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám u mě?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama