Silvestr - část druhá

14. března 2015 v 14:08 | Uryuu a Renji |  Silvestr
A při jeho neskutečné smůle ho probudila pusa ale ne od Renjiho byla to cizí pusa a to zjistil hned, co se jeho oči trošičku vzpamatovali. Byl přikrytý dekou to bylo ještě v pořádku, ale vedle něj seděl Szayel a culil se na něj. Vyskočil leknutím do sedu a koukal kolem sebe.
"Dobré ráno, Šípková Růženko." pronesl medovým hláskem a stejně tak se na něj i culil "Sme vyspinkaný?" optal se ho naléhavě růžovovlasý vědec a něžně ho pohladil po tvářičce.
"Ano ale" zívl si " Co tu děláš a kolik je hodin a kde je Renji?" ptal se zatím co si promnul oči, aby se pořádně rozkoukal.
"No, přišel sem přece, dneska bude Nový rok." oznámil mu jako by to snad nevěděl, i když podle toho, že ho teď probudil, tak to asi chvilku potrvá, než se probere úplně.
"No jo vlastně já sem trouba." uvědomil si a objal ho kolem krku "A povíš mi i zbytek prosím?" zaprosil a přitiskl se k němu.
"No myslím, že bude tak něco kolem dvanácté dopoledne a Renji netuším, kde je. Asi ještě spí. Nemám zdání." zvedl ruce do úrovni klíčních dostí na znamení, že netuší a nevině pokrčil rameny.
"Aha." povzdychl si půl dvanácté a on si vyspává a to tu má návštěvu hned by se profackoval. "Omlouvám se, měl sem vstát dřív, neměl si mě takhle vidět měl sem tě přivítat." omluvil se a pustil ho.
"Vůbec se neomlouvej. Mě to nevadí." uklidňoval ho se vřelým úsměvem. "Kdyby mi to vadilo tak bych tě vzbudil, ale vypadáš moc roztomilej, když spíš a tak jsem tě nechal spát." vysvětlil své počínání a pohladil ho po hlavičce. "A ty culíčky ti taky sluší." neodpustil si ještě tuhle poznámku.
Úplně se zděsil on je pořád měl, v tu ránu byl celý rudý sklonil hlavu a zakryl si obličej dlaněmi, aby neviděl, jak moc se stydí "Nekoukej se na mě." nařídil mu a hned si culíčky sundal.
"Ale no tak, vypadáš moc roztomile. Přede mnou se nemusí přece vůbec stydět. Slušelo ti to." chválil ho, nemohl se přestat usmívat, ještě když tropil takovou hororovou scénu, jako by se stalo něco příšerného.
"Ale je to trapný a ještě k tomu všemu mám tričko s medvídkem to je strašný." zaúpěl a přes obličej si tentokrát vzal rovnou deku.
Pobaveně se pousmál. Božíčku on dělal, jako kdyby se něco stalo. Vzal lem deky a trochu mu jí stáhl. "Na tom není nic špatného. Nemáš se za, co stydět. Jako bych tě soudil." protočil oči. "Nemusíš se bát. Nikdo jiný tě přece neviděl jen já a jestli budeš pod tou dekou dlouho tak přijdou ostatní a uvidí tě mnohem víc očí, než jen já." pohrozil mu, ale byla to pravda a potom by nejspíš nevylezl už vůbec.
"Dobře, promiň." sundal ze sebe deku a pořádně se rozhlédl a hledal Aisu jestli není náhodou zakousnutý někde na Szayelovi ale díky bohu nebyl. Potom vstal a tričko si stáhl co nejvíc dolů, aby druhý neviděl že má spodní prádlo s FC Barcelonou. "Aisu kde tě mám?" zavolal na psa, který se přiřítil z kuchyně a hned na chlapce skočil a začal mu olizovat obličej a vrtět ocáskem.
Pobaveně se usmíval a sledoval ho jantarovým pohledem. "Tohle štěně na mě skočilo, když jsem přišel, je moc roztomilý." odvětil a zvedl se z gauče. "Nepotřebuješ s něčím pomoct, vypadáš docela bezradně."
"Ne, já to zvládnu." donutil psa, aby z něj slezl obejmul ho a začal hladit "Brý ráno bráško, tys mě takhle hezky celou noc hlídal?" zasmál se a pes mu olízl tvář "Ale nemysli si dneska vykonám svou pomstu odvezu tě k holkám ať tě trápěj za to že si mě včera nechal ve štychu." šibalsky se usmál a vstal Aisu se tvářil trochu nechápavě, ale to ho, jako vždy, hned přešlo a zase se dožadoval pohlazení. Chlapec přešel do kuchyně a pustil psa zadními dveřmi ven na zahradu.
"Dobře, jak myslíš." pokrčil rameny a nechal ho ať si počíná, jak chce, i když mu stejně bude dělat stín kdyby náhodou něco, ale prozatím vzal deku, kterou ho přikryl a složil jí, přičemž jí šel vrátit, tam odkud jí vyhrabal, když přišel.
"Szay-chan, pojď za mnou prosím." zavolal si ho k sobě a začal chystat čaj, jak pro ně tak i pro Renjiho, protože věděl, že on bez čaje ráno nevydrží.
​"Jo už jdu." ohlásil se a rychle uklidil ještě zahřátou deku do skříně, kde ji vzal a následně se vydal k černovláskovy do kuchyně a zasedl na židli ke stolu.
"Určitě máš taky hlad, jako já, udělal sem ti meruňkový čaj, prosím, pane." zasmál se a dal před něj hrníček s čajem. "Řekni si, o co jenom chceš a já ti to uvařím a rovnou se najím s tebou pokud ti to nevadí." nabídl mu a vzal si svůj čaj.
"Moc děkuju." usmál se a přinusul si blíž hrníček, aby si ho mohl vzít do rukou a hřát si je. Ne, že by mu byla zima. To ne, tady doma se už zahřál, ale teplo z hrníčku bylo zase něco trošku jiného. "Nevadí jen nevím, o co si mám říct." pokrčil rameny.
"To je průšvih, protože já nevím, na co mám chuť myslel sem, že ty mi pomůžeš zjistit, co si dám." zamyslel se a vyndal kapsičku pro kočky, vzal si Nekovu mističku a dal mu ji tam. Pak ji odnesl na kraj kuchyně a vyndal mini mrkvičky a salát z lednice."Počkej tu prosím, hned sem zpátky." rozběhl se nahoru do svého pokojíčku, kde měl klec s Ouškem. Rychle nakouknul do ložnice, kde opravdu spal Renji a zase se rychle vrátil dolů do kuchyně.
"Ty máš želvu nebo králíka, žes tak najednou nesl tu zeleninu." odhadoval a pozvedl jedno obočí. Údajně tady mají pěkný zvěřinec. Psa a kočku a pak ještě rybky v akvárku dokonce i s tím malým žralůčkem venku ve stáji koně a ještě želvu nebo králíka. Za chvíli si budou moct otevřít soukromou zoologickou.
"Králíčka, koukni, dal mi ho Renji, jmenuje se Ouško a moc rád tě poznává." ukázal mu králíčka a zasmál se.
Usmál se a vztáhl k němu ruku, přičemž ho pohladil na hlavičce. "Je moc roztomilý. Víš, že až to vyroste tak to bude dupat?" zvedl k chlapci pohled.
"Dupat?" podivil se a dal králíčka zpátky do klece. Dal si do dlaně tři mrkvičky a postupně s nimi začal Ouška krmit, usmíval se nad tím, jak si chroupe, vždycky mu to přišlo legrační.
"Dospělí králíci dupou zadníma nožkama, tak tě to možná potom bude budit až bude dělat rámus po ránu." vysvětlil a sledoval králíčka v kleci. Ještě se mu nedostalo takové pocty, že by mohl vidět živého králíka. V Hueco Mundu jsou maximálně tak Hollow.
"Aha, takže budeš můj nový budík, Ouško." pohladil králíčka a natrhal mu trošku salátu, zlozvyk no a pak mu ho dal do klece, kterou pak zavřel. "Jestli chceš, můžeme si s ním potom hrát, ale nejdřív musíme vymyslet, co si dáme mi, když už všechno jí." usrkl si svého čaje a položil ho na stůl.
"Proč si u mě nebyl?" postěžoval si rudovlásek, když se dostal do kuchyně a očividně pro něj bylo velké překvapení, když se probudil sám. Protáhnul se a unaveně si protřel oči.
"Dobré ráno Ren-chan!" přiběhl k němu a hned ho obejmul kolem krku a natáhl se na špičky pro pusu. "Omlouvám se, usnul jsem v obýváku už se to nestane, slibuju, že už to neudělám a že tě příště poslechnu." omluvil se mu a přitiskl se k němu.
Když si trochu protřel oči, tak ho jednou rukou objal kolem pasu, aby nespadl a mohl si ho držet u sebe. "To nevadí. Příště si tě vezmu přes rameno a de se spát." pohladil ho po černých pramíncích.
"Dobře, příště už budu poslouchat. Koukni je tu Szayel." ukázal na růžovovláska sedícího za stolem.
Zvedl pohled a podíval se na růžovovlasého Arrancara. "Zdravím." usmál se Szayel. "Rýsuje se nám tady hezká pohádka." neodpustil si, i když vysvětlení téhle věty si nechal pro sebe. "Hoj." mávl na něj a vzal si černovláska do náruče, přičemž přešel ke stolu a sedl si na židli a chlapce si posadil na klín.
"Ony byli ještě puštený když si přišel?" zastyděl se chlapec a podal Renjimu jeho čaj který mu udělal před tím.
"Asi si jich tam měl moc." pokrčil rameny a na oko tím naznačil, že ano, ještě pořád byli zapnutý. "Děkuju." vzal si od něj hrníček a vděčně ho políbil na tvářičku, přičemž se potom napil a hrníček pak položil na stůl, aby to náhodou nerozlil.
"Nemáš zač, všechny už sem nakrmil dokonce i Neka ale já a Szay-chan vůbec nevíme, co bysme si mohli uvařit mi." koukni se na Szayela, který jen přikývl.
"To je těžká otázka." souhlasil a podíval se na hodiny, kolik vůbec je. Více méně po dvanácté. "Ale asi by se neměla dělat snídaně, ale oběd." konstatoval. "Copak by si dalo bříško, co?" šťouchl ho do bříška a něžně ho políbil na krk, přičemž se bradou opřel o jeho rameno.
"To já nevím Ren-chan." zasmál se. "A co by si dalo vaše bříško?" kouknul se po obou.
"Netuším." pokrčil rameny vědec. Vážně neměl ani tušení. "Tak sme na mrtvim bodě." povzdechl si "Dal by sis brambůrky a nebo třeba rejžičku?" optal se chlapce na klíně a znovu do něj provokativně šťouchl.
"Rejžičku se zeleninkou, jako to děláš ty." rozhodl se a taky do Renjiho šťouchl.
"No vidíš, že si umíš vybrat, když chceš." provokativně ho kousl do ouška. "Zajdu se nahoru ještě trochu zkulturnit a pak se vrátim sem a udělám ti mňamíky." oznámil mu a počkal až z něj sleze.
"Tak jo." slezl z něj a pustil ho pak přešel k růžovovláskovi a sedl si na klín jemu. " Půjdeš se se mnou koukat?"
Zvedl se z židle a šel se nahoru převléct a učesat. "A to můžu?" optal se černovláska a objal ho jednou rukou kolem pasu, aby mu nespadl na zem.
"Musíš." odpověděl mu a zasmál se.
"Tak to nemůžu odmítnout." uchechtl se "Taky by sme tě měli učesat, co myslíš?" prohrábl mu druhou rukou vlásky a naklonil se, aby mu viděl do tváře.
"Uhm přinesu hřeben a taštičku a půjdeme s tím do obýváku, abychom mohli koukat." usmál se obejmul ho kolem krku.
"To zní dobře." přikývl souhlasně a oplatil mu úsměv. "Tak šup, ať o nic nepřijdeme." vybídl chlapce a postavil ho na zem, aby se mohl i on sám zvednout. A Renji se zatím vrátil ze shora do kuchyně, aby mohl začít chystat snídani, no teď už spíš oběd.
Rozběhl se do koupelny a zpátky přinesl taštičku a svůj hřebínek. "Chceš pomoc, Ren-chan?" optal se ho, když kolem něj proběhl, když se vracel k Szayelovi.
"Ne to je dobrý zvládnu to sám." usmál se a přes rameno se za ním podíval "Hraj si se Szayelem, dokud tady zatim neni blázinec." vrátil se zpátky a vytahal si z lednice zeleninku a všechno si to připravil ven, co potřeboval, aby mohl začít. "Poď budeme si hrát spolu." vybízel ho růžovovlásek a sedl si na gauč, přičemž ukázal vedle sebe.
"Už du." ohlásil se mu a sedl si vedle něj tak, aby ho mohl učesat, když mu dal taštičku a hřebínek.
Usmál se a vzal si od něj hřebínek. "Trochu ti vyrostli vlásky." poznamenal a půjčil si od něj jeden pramínek, aby ho mohl opatrně prohrábnout hřebínkem.
"Chtěl bych je mít dlouhé jako vy." přisunul se k němu blíž, nahmatal jeho volnou ruku chytl ho za ní a začal si hrát s jeho prsty.
"Ale já je taky nemám moc dlouhé. Neboj se, určitě ti ještě porostou. Hezky se o ně staráš." usmál se a podíval se na prsty. "Co to děláš?" optal se nechápavě a znovu zvedl pohled.
"Promiň, mi já jenom, hraju si s tvými prsty." pustil mu ruku. "Promiň, jestli ti to bylo nepříjemné." omluvil se mu a vzal si ovládač ze stolku vedle nich.
"Ne to ne, nevadí mi to, jen tohle neznám." uklidnil ho s úsměvem na rtech a polechtal ho, aby ho o tom přesvědčil. "U nás v paláci si totiž takhle nehrajeme víš?"
Zasmál se a vzal si jeho ruku zpátky a líbl ho na ní. "Jak se tam vůbec máte povídej."
"Je to tam pořád stejný. Občas přiletí Nnoitra nebo Grimmjow a udělaj bordel nebo mají průšvih, to je tak jediné rozptýlení, co tam je." pokrčil rameny a rozčesal mu další pramínek vlasů.
"A ti tři se na mě pořád zlobí?" zeptal se smutně a znovu ho líbl na ruku.
"Nezlobí neměj strach. Určitě až tě uvidí tak budou mít radost." ujistil ho a naklonil se k němu, a políbil ho do vlásků. "Moc hezky ti voní." neodpustil si.
"Děkuju." poděkoval mu zaklonil hlavičku aby na něj viděl a usmál se, ale ten úsměv mu moc dlouho nevydržel "Podle mě se zlobí a už mě ani nechtějí vidět, myslím, že už mě nemají rádi, i když to moc velká změna není."
"Neboj se." stále si trval na svém a usmíval se. "Myslím, že už se to uklidnilo a rádi tě zase uvidí." pohladil ho něžně po tvářičce. "Nnoitra nebo Grimmjow určitě budou moc rádi, že zase uvidí našeho malého mazlíčka." naklonil se k němu a políbil ho na rty.
Úplně se zarazil když ho druhý políbil už dlouho ho nikdo jiný kromě Renjiho nelíbal to se nesmělo "Szay-chan!"
"Copak je?" optal se a pozvedl jedno obočí. "Tobě se to nelíbí. Ale kdysi se ti to moc líbilo, když sem tě takhle moc pusinkoval."
"Líbí." úplně celý zrudl a otočil se k němu čelem. "Já jen, že teď sem s Renjim a miluju ho koukni." zpod lemu trička si vyndal řetízek na kterém byl jeho snubní prsten.
"Je moc hezký." podíval se na prstýnek a zase zvedl pohled. "Ale já mu tě přece nechci vzít, jen jsem ti dal pusinku." nevině se uculil a letmo ho znovu políbil na rty.
Objal ho kolem krku a schoval svůj obličej, protože byl zase úplně rudý.
"Tahle barvička ti moc sluší." pohladil ho po zádíčkách a taky ho obejmul. "Pořád si takový krásný a roztomiloučký." vychvaloval si.
Dal mu pusinku na tvář a znovu se schoval na jeho rameni.
"Hodně se ti po mě stýskalo?" optal se černovláska a trochu ho od sebe odstrčil, aby mu viděl do obličeje a mohl ho pohladit po červeném líčku.
"Uhm stýskalo po tobě úplně nejvíc." odpověděl mu a odvrátil pohled aby neviděl jak moc se červená.
"To sem moc rád, mě po tobě totiž taky." pohladil ho po hlavičce. "Seš moc krásný chlapeček. Taky bych takovýho chtěl. Udělám si tvůj klon." objal ho a přitiskl si ho k sobě.
"Proč by si ho chtěl? A nedělej to prosím, já sem jen jeden a originál a můžeš mě vidět každý měsíc v časopise když se ti po mě stýská."
"Protože bych tě mohl mít pořád u sebe a kochat se nad tím, jak si roztomiloučký." pustil ho, aby ho neumačkal nebo nepolámal "V časopise?" naklonil hlavičku trochu ke straně.
"No já, každý měsíc mě můžeš vidět v časopise Crazy young wild, protože jsem jejich model a tak víš." červenal se a poškrábal na zátylku.
"Tak že, už je z tebe model? No vidíš to jaká seš šikulka!" usmál se a pocuchal mu trochu vlasy. "Určitě ti to tam moc sluší."
"Chtěl bys ty fotky vidět?" zeptal se jo a doufal že řekne ne.
"Ty ho tady máš? Samozřejmě, že to chci vidět!" pokýval souhlasně hlavou. Tohle si přece nemohl nechat ujít, když v Hueco Mundu moc časopisů není.
"Mám jeden a taky mám portfolio se všema míma fotkama, přinesu to." oznámil mu a vyběhl po schodech do ložnice pro album, které bylo na stolku i s časopisem pak se vrátil rychle dolů a podal mu je.
Vzal si od něj album a časopis a položil si je na klín. Nejdřív asi vezme to fotoalbum v časopisu je totiž i psaníčko a to by si taky chtěl přečíst. Vzal si tedy album a otevřel ho.
Sedl si zpátky vedle něj vzal si hřebínek a začal si rozčesávat vlásky a koukal se s ním.
"Vy ste se do toho nějak zabrali." poznamenal rudovlásek, přičemž se opřel o opěradlo gauče a podíval se, co tam ti dva mají, že jsou nějak potichu.
Oba se lekli když Renji přišel jako duch a promluvil "Ren-chan!" zajásal černovlásek otočil se k němu a políbil ho.
"Ano ještě pořád tady sem. Nikam sem nešel." ujistil ho a pohladil ho po hlavičce. "Ještě pořád má bříško hlad?" optal se a sklonil k němu pohled.
Přitulil se k němu a dal mu pusu na tvář "Trošku má." odpověděl mu a zasmál se.
"To sem rád. Nerad bych to dělal jen tak pro nic za nic." usmál se na něj a zvedl ho z gauče, přičemž si ho vzal do náruče a odnesl až ke stolu, aby ho mohl posadit na židli.
Szayel je jen následoval a nic neříkal sedl si naproti chlapci a napil se svého čaje.
"Zůstaň tady a nikam nechoď." opatrně od něj odcouval, jako by měl, co chvíli vzít roha. Vrátil se k lince a nandal na talíř zeleninku s rýží a aby k tomu bylo ještě něco a nebyla jen ta rýže tak k tomu ještě přidal lososa a položil oba dva talíře na stůl před ty dva.
"Jééj snídaňobed!" vstal a zezadu objal Renjiho, který k němu stál zády a ze šuplíku před ním vyndal tři vidličky.
"Tolik radosti." usmál nad tím, ale nemohl říct, že měl něco proti, to ne, bylo to moc roztomiloučký. Položil na stůl i svůj talíř a pak si sedl, přičemž si vzal od chlapce jednu vidličku.
Podal vidličku i Szayelovi a sedl si na svoje místečko sice do tureckého sedu ale takhle se mu jedlo líp a on ho Renji nebo Szayel stejně brzy pokárá.
"Ishi-chan, sedni si normálně. Takhle můžeš sedět na zemi nebo na gauči, ale u stolu ne. Něco se ti stane. Já ti nechci vyndávat vidličku z oka." poznamenal a šťouchl do něj nohou pod stolem, sice se to nemá, ale ve válce a lásce je vše povoleno!
"Dobře, promiň." on to říkal, pokáral ho. Sedl si tak, jak měl a přitáhl si talíř blíž k sobě. "Můžu se napít?" zeptal se červenovláska.
Pozvedl jedno obočí. "Ale nenapájej se moc nebo potom budeš lítat po záchodech, aby ses mohl vyčůrat a budeš řikat že už nemůžeš." přimhouřil podezřívavě oči.
"Vezmu si jen skleničku slibuju." zakoukal se na něj přesvědčivě a přešel k lednici. "A Můžu si vzít džus?"
"Proč bys nemohl?" podíval se za ním. Řečnická otázka. Ne, jistě že si nemůže vzít džus musí se napít z kohoutku s vodou.
Vyndal tři skleničky a multivitaminoví džus všem nalil do skleniček a rozdal je mezi ně.
"Děkuju." usmál se na černovláska Szayel, i když on si pití nežádal tak ho stejně neodmítnul, takovéhle barevné věcičky v LN nejsou.
Opětoval mu úsměv a znovu si sedl na svoje místo a začal jíst.
Potom by už měli pomalu připravovat až se najedí. Szayel už tady živoří a nejspíš nebude trvat moc dlouho, než se sem přiženou i ostatní, ale to až za chvíli.
Najedli se a černovlásek hned doběhl od stolu a utekl do pokojíčku se Szayelem za zády, protože hned, co dojedl, tak ho chytl za zápěstí a odtáhl sebou.
Překvapeně zamrkal a nechal se jím táhnout, jelikož tak nějak ani nestačil zareagovat. "Kam mě to vedeš?" optal se zmateně.
"Do pokojíčku pojď." zasmál se chlapec a vedl ho po schodech nahoru.
"A proč?" zeptal se stále tak trochu zmateně a šel za ním nahoru po schodech do pokoje.
Zatáhl ho do pokoje "Pamatuju si že si mi jednou říkal, že bys chtěl vidět, kde sem vyrůstal tak tady to je." zvedl ruce a otočil se na podpatku "Není to sice můj hlavní pokojíček, ale tady sem byl taky hodně času."
"Tady?" ujistil se a rozhlédl se kolem sebe. "Tak tady vyrůstal náš chlapeček?" usmál se a přitáhl si černovláska k sobě, aby ho mohl obejmout a pohladit ho po hlavičce. "Máš to tady moc hezký, hodí se to k tobě."
"Proč Szay-chan?" zeptal se zmateně černovlásek.
"Proto." odvětil prostě a dal mu pusinku na čelíčko. "Moc roztomilý." pohladil ho palcem po líčku a zadíval se mu do tvářičky.
"Něco ti ukážu chceš?" zeptal se ho a přitulil se k němu.
"Samozřejmě, že chci. Jsem moc zvědavý." odvětil souhlasně s přikývnutím.
Přešel k pracovnímu stolu nad kterým byla velká mapa světě "Koukni ty modrý vlaječky označují, kde už sem všude byl a ty hvězdičky sou ta místa, kde se mi moc líbilo a ty červený sou místa kam bych chtěl jet." vysvětlil mu.
"Máš to propracovaný a promyšlený." usoudil z pohledu na mapu. "Náš chlapeček je moc veliký cestovatel a chtěl by procestovat svět." objal ho zezadu.
"Půlku už procestoval s Ryuukenem." opera si hlavičku o jeho rameno "Koukni je tam i Společenství a Las Noches a palác."
"Byl si na hodně místech za chvíli procestuješ celý vesmír, jak to tak vypadá." konstatoval zamyšleně.
"Příští prázdniny plánuju Měsíc co myslíš?" zasmál se a kouknul se na něj.
"Nikdy nevíš. Třeba se ti to i povede a budeš na Zemi mávat tam ze shora z výšky." pokrčil rameny.
"Ne to spíš ne." zasmál se chytl jeho ruce dovedl ho k posteli a donutil ho si na ní sednout.
"Myslíš, že ne?" naklonil hlavu trochu ke straně a poslušně si tedy sedl na postel. "Nikdy nevíš, co se ti naskytne."
"Tohle asi ne." objal ho a z pod polštáře nenápadně vyndal fotku která vyčuhovala ven dal si ji za záda a potom rychle do šuplíku ve stole.
"Co tam hledáš?" optal se a přes rameno se ohlédl, co v tom šuplíku hrabe.
"Já jen myslel že tam mám další časopis." rychle zavřel šuplík.
"Vážně?" podíval se na něj a podezřívavě pozvedl jedno obočí. "Ale nepovídej." natáhl se k šuplíku, aby ho mohl otevřít.
"Neotvírej to, prosím." stoupl si před šuplík, aby na něj nemohl.
"Proč? Co tam máš tak tajemnýho, že se nemůžu podívat?" vyzvídal. Chytl ho za ruku a přitáhl si ho k sobě, přičemž ho jednou rukou objal, aby ho měl u sebe a nemohl bránit šuplík.
"Szayeli prosím ne." snažil se mu zabránit otevřít to.
"Hele, že ty tam máš nějaký svoje intimní věcičky." výrazně zdůraznil slovo intimní. Přimhouřil jantarové oči a rty se mu roztáhli do úsměvu.
"Jaký věcičky?!" snažil se natáhnout k šuplíku, aby tam druhý nemohl.
"Vždyť ." na moment uhnul pohledem a pak se k němu naklonil "Přece na vlastní požitek a uspokojení." pošeptal mu do ouška.
Úplně celý zrudl když to slyšel." Szayeli já nic takového nemám já se to stydím jen říct!"
"Samozřejmě, ale všichni moc dobře víme, že se náš chlapeček nezdá a nikdo vy to do něj neřekl." uculil se a políbil ho na čelo.
"A-ale já to opravdu nemám vždyť já to ani nepotřebuju."
"Vážně nepotřebuješ?" optal se a něžně ho vzal za bradu, aby se mu podíval do tváře.
"Nepotřebuju." odpověděl mu a odvrátil od něj pohled.
"Tak dobře." přivinul si ho k sobě, aby ho mohl obejmout. "A povíš mi teda, cos to hrabal v tom šuplíku?" zeptal se.
Povzdechl si a obejmul ho taky. "Ale nikomu to neříkej ani Renjimu ne jasný?"
Souhlasně přikývl a usmál se "Mlčim jako hrob." dal si prst před rty a mrkl na něj.
Povzdechl se a objal ho taky."Ale jestli o tom jen kecneš tak tě zabim nikomu to neříkej prosím."
"Neřeknu. Sem úplně zticha. Vážně, klidně si zalepím pusu." přesvědčoval ho a pořád se o to tak moc snažil, protože byl moc zvědavý a chtěl vědět, co to tam má.
Otevřel šuplík a vyndal svazek fotek a podal mu je.
"Proč sis to tak náhle schovával do šuplíku?" zeptal se zvědavě, přičemž si od něj vzal fotečky.
"Obvykle je mám pod polštářem a když je mi smutno prohlížím si je mám tu maminku podívej je roztržená, tak pomalu, prosím."
"Tvoje maminka byla moc krásná." poznamenal, když si fotku prohlížel. "A taky už sme vyřešili po kom vlastně seš." usmál se a zvedl k němu pohled.
"Byla moc nádherná mrzí mě že ji roztrhal, nic jinýho po ní nemám."
"Máš ještě vzpomínky a máš jí v srdíčku přece." vrátil mu fotku, jaksi neponičenou a v celku, tak jak se mu dostala do rukou.
"Já vím ale moc mi chybí." povzdychl si a podal mu další fotku. "Tam jsem s Aizenem-sama přišel se na mě podívat, když sme měli velký závody bylo to moc fajn."
"Schováváš si fotky, abys měl na co vzpomínat?" otazník tam nejspíš vyzněl, i když to nebyla tak úplně otázka jen odhadoval. "To je hezký."
"Líbí se mi pocit že mě měli rádi a že sme byli aspoň chvilku spolu." podal mu fotku kde byli všichni čtyři pohromadě.
"Tady vám to sluší." konstatoval, když mu podal další fotku. Vypadali tam vážně jako šťastná rodinka. Bylo to moc hezké.
"Taky si myslím." usmál se a dal mu další fotku, kde byl ještě malej a byl tam s tátou.
"Jéééj! To je takový roztomiloučký!" vyjekl a ukázal na to malinký roztomilý s velkýma modrýma očíčkama.
"Není přestaň, byli sme v třešňových zahradách a on byl na mě hodnej i den před tím bylo to úžasný."
"Ale vždyť si byl tak moc roztomiloučký a malinkatý." úplně se nad tím rozplýval. "A teď si taky moc roztomiloučký, ale už seš větší."
"O pár centimetru." zasmál se. "Koukni tady sem s dědečkem." podal mu další fotku.
"Ty seš na všech fotkách tak moc roztomiloučkej, víš to." odvětil znovu úplně fascinovaně a jen potlačoval tu touhu ho umačkat v obětí.
Vytáhl si že skříně tričko a kalhoty "Otoč se, prosím, chci se obléknout."
"Oooo tak pardon." otočil se tedy, aby se mohl převléct a on ho při tom náhodou neviděl.
"Promiň, ale stydím se." řekl když si oblékl kalhoty.
"To není u tebe vůbec žádná novinka. Vždycky máš tak krásný červený tvářičky."
Převlékl si i tričko a hodil po něm to co měl do teď na sobě.
Reflexivně sebou cukl, jelikož si myslel, že to bude něco jiného, ale pak se zase uklidnil. "Hezky voní." poznamenal a neodpustil si k němu nepřivonět.
"Nevoní!" přešel k němu a lehl si vedle něj na postel.
"Voní a ještě je to teplí." usmál se a přitáhl si tričko blíž, přičemž do něj zabořil obličej.
"Ty seš ale úchylný, Szay-chan." zasmál se a protáhl na posteli.
"Ne, zatím ne ještě sem se netulil k tobě." odvětil a přimhouřil jantarové oči.
Skrčil nohy a ruce si položil na hruď, zasmál se a vyplázl na staršího jazyk.
"Dávej si na ten jazýček pozor, aby neskončil tam, kde by neměl." oplatil mu vypláznutý jazyk.
"A kde?" zeptal se zvědavě.
Lehnul si na záda, aby na něj líp viděl. "Třeba u mě." dal příklad.
"A kde přesně?" pošeptal a usmál se.
"Tady." ukázal si na rty a zamrkal na něj.
Nenápadně si vzal polštář a praštil ho s ním, ale jen z legrace pak se rychle vymrštil z postele a začal se smát.
Ublíženě se na něj podíval "Ty ma nemáš rád." odvětil a schoval se do jeho trička, které stále držel. Samozřejmě, on být dobrá hérčka.
"Tak si mě chyt a dostaneš tolik pusinek kolik jen budeš chtít, Szay-chan!" zasmál se a rychle mu vzal tričko.
"To by možná šlo." zapřemýšlel a usmál se, ale to tričko by si ještě rád ponechal. Zvedl se tedy z postele.
Rychle se rozeběhl dolů ze schodů a utíkal před ním i s tričkem.
Vyběhl z pokoje a vydal se za ním dolů, aby ho mohl chytit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama