Pohádka před spaním

22. února 2015 v 2:48 | Uryuu |  Moje sny

Já jsem opravdu zvláštní. Hlavně moje hlavička když spí,dokáže zázraky. Škoda jenom že ve snech. Dnes se mi zdál moc krásný sen ikdyž trošičku zvláštní. Byla u mě maminka a vyprávěla mi pohádku na dobrou noc....

Tohle byl opravdu veliký dům, zvlášt když tu bydlí jenom tři lidé, říkala si dívenka která přišla pomáhat svojí mamince. Byla tu už víckrát ale stejně jí to vždycky zarazilo a všude se rozhlížela. Jednou se zahleděla tak že neviděla kam jde a zakopla, přičemž rozbila vázu bílých růží která stala na podstavci o který zakopla. Když si uvědomila co provedla rozplaka se, ted určitě dostane její maminka vynadáno a ona také a navíc to jistě byla drahá a vzácná váza jako vše co tady bylo.
"Co brečís?" ozvalo se za ní a ona se trošku polekala, ten hlas znala a otočila se za ním. "Je to jenom váza kvůli tomu nemusíš brečet ty hloupá." řekl chlapec a přešel k ní.
"Mě to moc mrzí nechtěla sem omlouvám se vám." vykoktala szkrz slzy a pokoušela se přestat plakat.
"Neomlouvej se byla to jen hloupá nevkusná váza." vyndal z kapsy bílý kapesník a podal jí ho. "Tu máš a nebreč už nic se ti nestane rodiče nejsou doma a ani já ani nikdo jiný ti nevynadá a ani neutrhne hlavu." posunul si brýle na nose a začal zbírat střepy. Dívenka si od něj vzala kapesník a setřela si slzy z tváří.
"No vidíš že to de neuděla sis něco?" optal se a pořádně si jí prohlédl . Dívka jenom zčervenala a zakroutila hlavičkou. "Tak vidíš hlavně že se nestalo nic tobě." srovnal střepy na hromádku, postavil se a podal jí ruku aby ji pomohl vstát.
"Ale nebude mít maminka kvůli mě průšvich?" optala se a nesměle ho vzala za ruku a postavila se.
"Nebude neboj a jdi si pro kabát." poručil jí a usmál se.
"Proč? Vy mě chcet vyhodit?" polekala se.
"Ne neboj pojedeme pro novou vázu aby ses tak nebála jo?" usmál se na ni a znovu si posunul brýle. "Heinzy!" zavolal a začal dívenku táhnout s sebou do předsíně.
"Heinzy připrav auto já a šlečna chceme do města." podíval se na dívku kterou stále držel za ruku a mrkl na ni.
"To ale nemůžu." odmítl muž stojící před nimi.
"A proč jako ne?" podivil chlapec a mírně se zamračil.
"Protože mi vaši rodiče nic takového nedovolili." odmlouval muž a předklonil se aby na ty dva nemusel koukat z výšky.
"Copak tobě straší ve věži nebo už máš přeludy Heinzy? Moji rodiče jsou pryč takže máš poslouchat mě!" zlobil se chlapec nejraději by mu smetl ten usměv z obličeje.
"Ne když tu vaši rodiče nejsou mám poslouchat Edwarda-sama." usmál se muž o něco víc.
"Fajn...Edwarde!" zakřičel a během minuty přišel ještě jeden muž který se na ty tři zmateně podíval.
"Přejete si něco mladý pane?" zeptal se směrem k chlapci a dívenka se za něj schovala protože z Edwarda-sama měla trošku strach.
"Milý Edwarde pověz mi koho posloucháš když tu nejsou moji rodiče?" zeptal se a dívku si přitiskl k sobě aby se nebála.
"Vás můj pane." odpověděl mu okamžitě a chlapec se jenom triumfálně usmál na mladšího z mužů.
"Tak nám prosím přines kabáty protože mi odjíždíme do města že Heinzy?" usmál se vítězně protože věděl že měl pravdu a ted už ho ten tvrdohlavý mezek poslechne.
"Ovšem." řekli oba muži naráz a vydali se různými směry ke své zadané práci.
"Chceš si hrát?" podíval se na dívku která se k němu tiskla a usmál se když přikývla. "Tak ted jsi moje paní a já jsem tvůj muž." zasmál se a chytl ji i za druhou ruku. Dívka se začervenala ještě víc a než stihla něco říct tak se objevil Edward i s kabáty a oba se oblékli. Potom vzal chlapec dívku znovu za ruku a vydali se k autu kde už čekal Heinz.
"A típni to cigáro. V našem autě se kouřit nebude vid?" podíval se na dívku a přitáhl si ji k sobě blíž aby se tolik nestyděla.
"Ale mladý pane to přeci.." nestačila doříct větu protože ji chlapec umlčel dlaní a usmál se.
"Heinzi dveře." poručil muži který jim otevřel a oni nastoupili. "Neříkej mi mladý pane ty hloupá ted sme manželé říkej mi tak jak si říkají tvoji rodiče ti sou manželé ne?" když to dořekl dívka se začala smát a on vůbec nechápal proč. "Co je ti k smíchu?" zeptal se ji zmateně.
"To by se vám nelíbilo kdybych vám říkala tak jako si říkají moji rodiče." vysvětlila mu a pokusila se přestat smát.
"Ajak si říkají?" zajímal se a dívka se zarazila a váhala jestli mu to má říct nebo ne.
"Miláčku nebo lásko a podobně." řekla nakonec a oddychla si když si všimla že se druhý nijak nenaštval ani neurazil.
"Tak mi tak taky říkej. A jak chceš abych ti říkal já?" optal se jí.
"Jak jenom budete chtít." usmála se na něj dívka. Zbytek cesty si dál povídali a když dojeli kam měli muž jim otevřel dveře aby mohli vystoupit. Hned co byli venku chlapec ji jako správný gentleman nabýdl rámě které přijala a vešli do malého židovského obchodu se starožitnostmi.
"Starče!" zavolal do prázdného obchodu a za nimi sé rázem objevil starý muž který dívku polekal, když se za nimi tahle z nenadání vynořil. "Omluv se mé paní copak nevídíš že si ji vyděsil." poručil mu a přitiskl si dívku blíž k sobě.
"Velice se omlouvám." řekl dívce a podíval se na chlapce. "A co si ráčíte přát mladý pane?" zeptal se ho zdořile div se neuklonil.
"Chci tu nejkrásnější vázu kterou tu máš přines mi jí."pokynul mu rukou aby pro ni šel a všiml si že se dívka zahleděla do malého amuletu který byl za jednou z vytrýn. "Líbí se ti?" optal seji a přešel k ní blíž aby se naněj také mohl podívat.
"Ano je moc pěkný." přikývla dívka zatím se stařec vrátil i s nádhernou modrou vázou z vyfoukaného průhedného skla.
"Vyhovuje tato?" optal se těch dvou a nemohl si nepovšimnout jejich údivu.
"Samozdřejmě zabal nám ji a přidej tenhle amulet."ukázal na přívěšek který se dívce tak moc líbil.
"Ale mlad.. tedy miláčku to nemůžeš jistě je velmi drahý a nemůžeš mi nic kupovat." poleka se dívka.
"Ale ovšem že můžu si má žena a ta by měla mít vše co si jen bude přát." usmálse azval si od starce řetízek s amuletem a připnul ji ho na krk.
"Děkuju." poděkova mu a zčervenala.
"Není za co." usmál se a zvalji za ruku. "Ty to odnes k autu Heinz ti moc rád pomůže jestli to nezvládneš." poručil mu a dal mu peníze, ten si je přepočital a když uznal že to stačí otevřel jim dveře a zavolal si mladšího muže abyvázu naložil do auta. Ti dva zatím šli ke květinářce která byla opodál a koupili tucet bílých růží. Pak nastoupili do auta a odjeli zpátky do sídla. Dívka si celou cestutiskla amulet v dlani a s červenými tvářemi se usmívala.
"Kde jsi byla měla sem strach." objala ji maminka hned co přijeli.
"To je má vina, omlouvám se." řekl chlapec a usmál se na dívku v náručí její maminky. " Pro dnešek už můžete jít nashedanou...A ahoj příště." mrkl na ni a odešel do sídla. Dívka potom vše cestou domů mamince vyprávěla a ten amulet měla od té doby pořád u sebe.

Jsem opravdu zvláštní. V tom snu jsemsi potom s maminkou povídal a říkala že to byla všecičko pravda a ukázala mi i ten přívěšek. Měla vážně dobrý vkus když si vybrala stříbrný amulet s modrým diamantem uprostřed byl moc krásný stejnětak jako ona.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama