Rušíme to tu

13. října 2015 v 8:41 | Uryuu |  Info
Dámy a pánové,
Vy co jste sem chodili a četli mé blbosti, Vás možná zklamu, už dlouho se kopu k tomu abych Vám tuto zprávu oznámil oficiálně. Tento blog ruším . Oficiálně a na tvrdo. Pro ty kteří by chtěli i nadále tyhle hlouposti číst sem dám odkaz na můj nový blog, který jsem přesunul na aplikaci Blogger. jmenuje se prakticky úplně stejně , jenom jsem na Bloggeru. Píše se mi na něm mnohem lépe a to hlavně z toho důvodu že ho mám stažené v mobilu. Tím pádem je to mnohem lepší , protože to je mobilní a nemusím sedět za notebookem , kde stejně nic nevymyslím . Většinou mě něco napadne ve škole a než se k tomu počítači dostanu tak to zapomenu, jak jinak. Prostě hrůza. Takhle můžu psát celý den a je to pro mě lepší. Tentokrát se vykašlu na mou minulost , tu budu psát tak jak se mi bude chtít a hodit. Silvestr samozřejmě doplním v tom budu pokračovat do konce. Budu psát deníček od toho kdy jsem se vrátil do Vandenreich placáce. Budete mít drby z první ruky a budu se snažit tam napsat všechno co se stalo a děje. Dále co se týčw parodie HPBleach, to psát budu ale bude to trvat asi déle protože nechci nic zkazit.
Víc už nevím co mám říct. Možná jen že mě to mrzí nic víc asi ne tak sbohem.
http://justmeuryuu.blogspot.cz
 

Fuj něco po mě šmátlo

1. července 2015 v 1:16 | Uryuu |  Milý Deníčku
Já už ani nevím jak se mi to povedlo, ale jednou sem se dostal do Ryuukenovi postele. Nebylo to přes den, to bych se tam ani nedostal. Když táta není doma je v jeho ložnici zamčeno. Nikdo tam nesmí, ani já ne. Když je doma tak si klidně otevřeno nechá, ale jen když je uvnitř a sám. Skoro vždycky když přišel z práce tak šel rovnou k sobě. Vysprchoval se a šel spát. Někdy klidně prospal celý den, vždycky vypadal zničeně když se vrátil domů. Raději sem ho neotravoval a byl sem co nejvíc potichu abych ho neprobudil, určitě bych potom dostal přinejlepším vynadáno. Jenže já se k němu do jedné postele dostal uprostřed noci. Bylo mi tak dvanáct nebo třináct let, a Ryuuken se ten den vrátil z Jižní Koree. Nejspíš sem šel na záchod a spletl si pokoj. Nikdy nepochopím jak se mi to povedlo, naše ležnice jsou od sebe docela daleko a každá je na jiné chodbě. Vím že sem ten den byl hodně unavený, dostal sem od kluků ve třídě a pak i v parku a do večera tu strašil můj soukromí učitel. Táta o žádném zmlácení samozřejmě nic nevěděl tomu to říct nemůžu. Nejspíš jsem vešel do špatné chodby, když sem se vracel. V domění že jsem ve svém pokoji jsem zalezl do postele a pořádně se zachumlal do peřin abych rychleji usnul. Prvních pár minut bylo v pořádku, ale když se mi konečně zavírali oči, tak se něco dotklo mé nohy. V hlavě mi okamžitě proběhlo 'Fuj něco po mě šmátlo!', tak sem se rychle otočil a lekl sem se. Když sem se otáčel tak sem sebou strhl i kousek deky, což odhalilo pravdu mnohem lépe. Vedle mě ležel můj drahý otec a ještě aby ho nebylo málo tak byl nahoře bez. Okamžitě sem vystřelil z postele jako raketová střela a rovnou i z jeho ložnice, plus sem za sebou zabouchnul. To tátu samozřejmě vzbudilo, koho by taky ne že. Vymrštil se do sedu a pak přišel do mého pokoje, kam sem jen chvilinku před ním doběhl já rovnou pod mojí deku.
"Můžeš mi vysvětlit co tady blázníš?!" zeptal se mě nabroušeně a ospale a já jako ten nejlepší herec řekl: "Proč mě budíš stalo se snad něco?" a zahrál sem právě probuzeného chlapečka.

Silvestr - část devátá

29. června 2015 v 13:48 | Uryuu & Renji |  Silvestr
"Ble." ušklíbl se, když si setřel sliny z obličeje. Poslouchat uměl, ale jenom když chtěl a jenom jak koho. Jeho neposlouchal.
Byl na Aisu moc pyšný když byl doma sám a chtělo se jemu i psovi tak si ho cvičil, už uměl dávat pac, sednout a lehnout, překulit se a pusinkovat na koho jen ukáže na to byl hrdý nejvíc že se mu to povedlo.
"Tady v lidském světě máte hodně zvířat. Netušil sem, že se dají až tak hezky vycvičit a pochopí to." prohodil Szayel a pohladil psa po hřbetě.
"Jenom někteří vid." vysvětlil mu a pohladil psa po hlavě.
"Ishi-chan líbilo by se ti, kdybych tě taky takhle olizoval." naklonil se k němu a přejel mu jazykem provokativně po tváři až k líčku.
Zarazil se a zase celý zrudl. "Renji!" trošku se ošil a odtáhl se od něj tohle opravdu nečekal.
"Vidíš? A přesně takový to je když tě olízne pes, ale pes má větší a voslizlejší jazyk a nacházel se ani nechtěj vědět na jakých místech." ukázal na Aisu a ušklíbl se na nevině vyhlížejícího psa.
"Bléé Renji nech toho!!" otřásl se proč mu to říká a nutí ho myslet na něco tak nechutného.
"Promiň Ishi-chan." lítostně se na něj podíval a objal ho. "Já už budu hodný." slíbil.
Taky ho objal a zamručel mu do ramene."Přečo mi to děláš?"
"Protože nechci být sám." zamumlal mu u ouška a něžně ho políbil za ouško.
"Ty žárlíš na psa!?" kouknul na něj zmateně a zároveň překvapeně.
"Já sem hodně žárlivej tvor." odvětil, přičemž nepřímo potvrdil to co řekl a uhnul pohledem do strany.
Zasmál se a dal mu velkou pusu. "Nemáš proč žárlit hlupáčku já nejsem zoofil."
"Ale on je podlej zrádce." ukázal na psa a podezřívavě se zamračil. Opřel se černovláskovy o hrudník hlavou a letmo se na něj podíval.
"Proč? Je to jenom pejsek." kouknul se na něj a objal ho kolem ramen.
"Chce mi tě vzít. Já to vím!" hlesl přesvědčeně a moc smutně k němu zvedl pohled.
"To je hloupost neboj se miluju tebe." usmál se na něj sladce a dal mu pusu na špičku nosu.
Pousmál se a oplatil mu polibek. "Já tebe taky strašně moc." zavrněl spokojeně a znovu se k němu přitulil.
"Jak bych tě prosím tě mohl vyměnit za psa?" zeptal se ho a víc se k němu natiskl.
"Nemám zdání. Spousta lidí má radši zvířata." pokrčil rameny a natáhl se, aby ho mohl políbit na rty.
¨"Já ale nejsem zoofil mnau." mrknul na něj a usmál se.
"Ale já mam kočičky moc rád." uculil se na něj a pohladil ho po hlavičce.
"Já vím." jemně mu olízl tvář a usmál se.
"Roztomilý." neodpustil si "Můj malý, roztomiloučký." líbl ho na rty.
"Ano jenom tvoje Ishítko" usmál se a objal ho kolem krku kam ho i políbil
"Ano nikomu ho nedám." Pohladil ho po zádíčkách a za prdelku si ho vytáhl k sobě na klín.
Trošičku se lekl a prohnul se. Chytl se Renjiho za ramena aby nespadl a něco si nenatloukl jako obvykle.
Pobaveně se usmál. "Ty si tak roztomilý, Ishi-chan." líbl ho na červené líčko.
"Nejsů tatínku." pritulil se k němu a zapredl.
"Seš a ani nevíš, jak moc." Pohladil ho po černých vláskách a lehl si na zem, aby se mohl rukou natáhnout ke stolu a přitáhl si k sobě lahev s alkoholem. Na vodku nedosáhl ta byla daleko, ale na tu druhou flašku dosáhl.
"Přeco to máš tatínku?" zeptal se ho černovlásek a začal ho líbat na krku.
"Víš, ta flaška tam tak smutně a osaměle stála a ještě ani není dopitá." odvětil a usmál se, přičemž se mu vybídl.
"A co s tím provedeme tatínku?" zeptal se ho a pokračoval s polibky přes celí krk az na hrdlo a krudník kde si musel trošku sesunout len trička aby tam dosáhl.
"Něco by sme mohli." usoudil zamyšleně a stočil k němu pohled. Podepřel se jednou rukou na lokti, aby se mohl napít a nepolil se, kdyby ležel.
Trošičku nespokojeně se zamračil když mu takhle utekl bez varování. Naklonil se k němu tak aby na něj dosáhl a pokračoval s polibky, asi už mu alkohol trošku stoupl do hlavičky.
Omluvně a s respektem se po něm podíval "Promiň, ale to byla otázka života a smrti." pronesl dramaticky, když polkl to, co měl v ústech.
"V tom případě chci taky napít." poručil mu a nastavil ručičku tak aby mu dal láhev s alkoholem.
"Mmmm…" zapřemýšlel a přeměřil si ho zkoumavým pohledem. "Dobře." odvětil, ale nejdřív se napil a pak mu tedy podal flašku.
"Máš štěstí." vzal si od něj flašku a zhluboka se napil alkoholu v ní.
"Dávej pozor! Neutop se!" zpanikařil, když to do sebe lil pod tlakem a natáhl se pro lahev.
"Neber mi to!" okřikl ho a přitáhl si flašku k sobě tak aby mu ji nevzal.
"Seš si jistý, Ishi-chan?" zeptal se ho a naklonil hlavu trochu ke straně, když mu s lahví uhýbal, aby na ní nemohl.
"Proč bych neměl být?" odpověděl mu otázkou.
"Vzal si mi celou flašku." pokrčil rameny. "Tobě to očividně zachutnalo."
"Docela jo." přiznal se a ještě jednou se napil ne mu flašku vrátil.
Pousmál se a vzal si jí od něj zpátky, aby mohl dopít zbytek z lahve. "Tak to budeme muset sehnat další." usoudil nakonec. A otřel si pusu, když mu trochu alkoholu vyteklo vedle.
Dal mu ruku na stranu a slízl mu alkohol z tváře.
"Chutnalo ti to?" zeptal se ho a olízl si rty.
"Něco chybí." dlouze ho políbil a objal kolem krku.
Zapojil se do polibku a objal ho kolem pasu, přičemž jednou rukou sjel trochu níž, aby si ho k sobě mohl víc přitisknout a zase si lehl zpátky na zem.
"Ted už jo." zasmál se černovlásek .
"Perfektní." usmál se a pohladil ho po zádech a prsty druhé ruky mu vklouzl pod lem kalhot.
"Ren-chan!" okřikl ho a dal mu ruce od poklobce svých kalhot.
Zvedl k němu trošku dotčený pohled "A proč ne?" zatvářil se jak malé dítě, když mu někdo nechce dát sladkost nebo něco dovolit a ještě ty rty tak našpulil, aby tomu dodal na důvěry hodnosti.
"Pretože tu šou lidi lásko víš." upozornil ho a kouknul po ostatních.
"Ummmm…" zamručel s předstíranou nespokojeností a založil si ruce dotčeně na hrudi a odvrátil pohled stranou.
Dal mu pusu na tvář a zasmál se "Neboj se potom si užijeme." pošeptal mu a políbil ho za uoško.
"A kdy?" zeptal se a vrátil k němu pohled, aby se na něj mohl tázavě podívat.
"Později." odpověděl jednoduše a dál mu pusu na ústa.
"To zní dobře." usoudil a usmál se na něj. Vnikl mu rukou do vlásků, aby si ho k sobě mohl přitáhnout a mohl ho vtáhnout do polibku.
"Zahrajeme si?" zeptal se a po všech a podíval.
"A co?" zeptal se zvědavě Nnoitra a naklonil hlavu na stranu div si jí nevykloubil.
"Pravda lež a trest." usmál se sibalsky.
"Joooo to zní dobře." zazubil se podle a šťouchl do Grimmjowa, aby se taky připojil a Szayel se samozřejmě zapojil taky.
"Takže každý se zeptá kohokoliv na cokoliv a když pozná že ten dotyčný lže nebo to nebude chtít říct vymyslí se mu trest nebo nějaký absurdní úkol." vysvětlil a vzal si prázdnou flašku.
"Tak schválně." uchechtl se Nnoitra a zamyšleně si promnul bradu. "Kdo začne?" zeptal se ho Szayel.
"Ten nejstarší." po všech se podezřívavě podíval a ukazováčkem všechny přejel. "Kterej je nejstarší???" zeptal se zmateně protože opravdu netušil kdo z nich je nejstarší.
"Těžko říct. Ale řek bych, že ten pod tebou." odvětil Grimmjow a podíval se pod černovláska. "Hej!" zaklonil hlavu, aby na něj viděl "To jenom v případě, že by se bral věk Shinigamiho." namítl a ukázal na Szayela. "Kdyby se nebral tak je nejstarší on."
"Ale není to na něm vidět." poznamenal chlapec "Zhostíš se toho nelehkého úkolu lásko prosím." hezky ho poprosil a třel ručičky o sebe aby přidal na věruhodnost kdyby mu očíčka nestačila.
Tomu roztomilému kukuči se nedalo říct ne. "Tak jo." usoudil nakonec a vytáhl se zpod chlapce, aby si mohl sednout vedle a vzal si flašku. "Tak že jí mam roztočit a nakoho ukáže hrdlo tomu dám otázku.
"Ne musíš se na cokoliv kohokoliv zeptat a až ti ten dotyčný odpoví nebo udělá úkol tak roztočíš flašku a na koho to ukáže ten se pak ptá." upřesnil mu a dal mu supu na tvář za odvahu.
Chápavě přikývl a zamyslel se. Netušil na, co by se měl zeptat "Co novýho v LN?" plácnul to první, co ho napadlo a podíval se na Szayela a rovnou položil flašku na zem a roztočil jí. "Nic moc, tam se toho vážně moc nemění, pokud zrovna tihle dva neudělají bordel." pokrčil rameny a ukázal na Nnoitru a Grimmjowa.
Všichni napjatě sledovali flašku a čekali až se zastaví. Ukázala na Nnoitru který se lstivě usmál a zamyslel se nad otázkou a komu ji dá.
"Tak schválně…" pronesl zamyšleně a tak trochu úchylně se usmál. "Schválně kdo z tvejch milenců tě uspokojil nejvíc." podíval se po černovláskovi naproti a pohodil si s flaškou.
"Chci úkol na to neodpovím protože to nevim." urazil se a založil si ruce na hrudi.
"Ummmm…" zamručel zklamaně a trochu se nahrbil. Čekal by, že řekne cokoliv, ale tohle ho nenapadlo. "Tak chci pusu." dal mu tedy úkol.
Po čtyřech se k němu priplazil a dál mu pusu na ústa.
Spokojeně se usmál a polibek mu vrátil. Vzal si prázdnou lahev a znovu jí roztočil. Její hrdlo pak ukázalo na Szayela.
"Koho nejvíc milujes?" zeptal se po chvilce přemýšlení a ukázal na modrovlaska.
"Samozřejmě, že sebe." pyšně se usmál a ukázal si na hruď palcem.
"Ovšem já zapoměl." poznamenal Szayel a roztočil flašku. "Ehnm...sobec ehnrmm." odkašlal si Nnoitra.
"Zrovna ty máš co řikat!" cukl na něj pohledem a fláknul ho pěstí do ramene.Když se lahev přestala točit tak její hrdlo ukázalo na černovláska.
Šibalsky se usmál a ukázal na Nnoitru. "Stejná otázka co si dal mě zlato."
"Ty jeden nemravo." zazubil se Nnoitra "Támhle Růženka." pokynul hlavou k Szayelovi "Nebo můj Tesla, ale ty si taky nebyl vůbec špatnej." zavrněl.
Chlapec se jen uculil a ukazováčky si dal k dolíčkům. "Jsem velmi nezbedný chlapeček." zasmál se a roztočil flašku. "Ehnm on víc lidí ani neměl." neodpustil si Grimmjow a ukázal nenápadně na Nnoitru.
To mělo být co? Pomsta, za to, že mu řekl, že je sobec? Jooo, tak to bylo podlé, tan mu půjde pod ruku a přetrhne ho jako hada. "Ach ty děti." povzdechl si, kupodivu celkem klidně. Zacpal mu rukou ústa, aby mlčel a druhou rukou ho vzal kolem krku, aby zůstal hezky zticha. Lahev se přestala točit a další na řadě byl opět Szayel.
"Božínku ta flaška mě snad miluje." povzdychl si a zapřemýšlel "Koho z nás tři máš nejradši?" ukázal na Renjiho který držel Nnoitru aby nezabil Grimmjowa který se mu chechtal.
"He?" překvapeně se po něm podíval. "Já nevi, všichni tři ste hovada." pokrčil rameny. "Díky za upřímnost…!" zahučel Grimmjow do Nnoitrovi ruky, kterou se mu snažil dát pryč od svých úst. "Ale asi tebe, ty seš asi… možná… nejnormálnější." usoudil nakonec a podíval se na Szayela.
"Sem podsten že sem podle tebe to nejmenší hovado vážně díky." sarkasticky zatleskal "Ale aspoň mě máš nejradši." uznal a znovu roztočil flašku a její hrdlo ukázalo na Grimmjowa.
Spokojeně se mu zalesklo v očích, že ho ta flaška taky má ráda. Odstrčil Nnoitru od sebe až tak moc, že ten sletěl na zem a přimáčkl pod sebou Renjiho. "Tak fajn." usmál se vítězně a popřemýšlel, co by mohl dát za otázku. "Zajímalo by mě, co bylo tvůj nejhezčí den v životě." podíval se na černovláska.
"Samozřejmě ten den kdy si mě poprvi pretach, můj králi." uculil se a sepjal ručičky k sobě. " Né kecám, dělám si legraci" přiznal se radši hned když zahlédl Renjiho pohled. "Já nevím já jich mám víc."
"To je škoda. To první, co si řek znělo moc hezky." usmál se "Ale mě zajímá jeden den."
zdůraznil předposlední slovo. "Neválej se po mě!" odkopnul Nnoitru od sebe, aby si z něj přestal dělat lehátko a odplazil se zpátky vedle černovláska.
"12 nádherných narozenin s tátou a moje svatba s Renjim." hned co se k němu vrátil tak ho políbil."To byl moc nádhernej den." souhlasil s ním, jemně se pousmál a vzal ho za bradu, aby si ho mohl přitáhnout ke rtům a na chvilku ho políbit. "To je tak dojemný." zatvářil se až dojatě a předstíral, že si utírá slzičky. Roztočil lahev.
"Byl miluju tě." pošeptal když rozpojili polibek. "Chtěl si odpověď tak se hned něčil." vyplazl na modrovlaska jazyk. Flaška mezi tím znovu ukázala na Nnoitru.
"Já tebe taky." usmál se a pustil ho, aby se zase mohl odtáhnout. "Já sem úplně v pohodě." zvedl ruce do úrovni klíčních kostí a podíval se po Nnoitrovi, co zase vymyslí. "Szayeli! Přineseš mi pití?" uchechtl se pobaveně a luskl prsty.
"Ne" řekl nepritome "Počkat to byla ta tvoje otázka v tom případě jo." uvedomil si a naklonil se ke stolu a podal mu skleničku s vodkou.
"Já si myslim." už ho chtěl nařknout. Vzal si od něj vodku a napil se z ní a za odměnu Szayelovi podal prázdnou lahev od před tím vypitého alkoholu.
Ten jí roztočil a její hrdlo ukázalo na chlapce který se zamyslel a ukazal na Szayela "Kdybych byl bonbonek kterou prichut by si chtel abych měl?"
"Hmmmmm…." promnul si zamyšleně čelo a na chvíli se podíval do stropu, jako by tam snad měl odpověď přečíst. "Malina a nebo třešnička." Odpověděl po chvilce a sladce se na černovláska uculil.
"Jééj." zatleskal černovlasek a roztočil flasku která ukázala konečně na Renjiho.
Poprvní v životě, to je úspěch. Měli by začít s oslavami. "Je něco, co se ti na mě nelíbí nebo co bys na mě změnil? Upřímně." zeptal se chlapce vedle sebe. Ne vážně ho nic inteligentního nenapadlo sorry.
"Upřímně?" zamyslelse černovlasek a ukazováčkem si poklepal na na spodním rtu " To ze mi chceš snist psa!"
"Až nebudeme mít co jíst a nebudeme mít penízky tak za to budeš ještě rád." pronesl vtipnem a přivinul si ho k sobě, aby mu mohl pocuchat vlásky.
"Ble!" vyplázl nechutí jazyk "Ja hlady neumru najdu si nejakou holku ke která mi nevaří pak se s ní vyspim aby se neřeklo a páčko ja to mám promyšlený. " pochlubil se jim se svým podlím planem a pyšně si zkřížil ruce na hrudi.

 


Jak sem poznal toho americkýho troubu (Jasona)

29. června 2015 v 13:26 | Uryuu |  Milý Deníčku
Ryuuken si na mě vzpomněl jeeej! Takové štěstí úplně skáču pět metrů do výšky. Ne kecám. Poslal mi letenku a dopis s rozkazy. Radši ho poslechnu, nebo ho budu poslouchat do konce života a to se vsaďte že mě přežije. Renji mě nechtěl pouštět pryč, říkal že Američanky sou mrchy a Američani pitomci. Což je asi pravda,ale jít sem musel i když sem musel. Nabalil sem se a pak jsem hned zavolal Rikimu aby mě vzal na letiště. S Renjim sem se loučil noc před tím (nemusímsnad říkat jak. Domyslete si.), ale teď sem se s ním bohužel nemohl rozloučit, protože byl v práci. Tak sem se rozloučil alespoň s Rikinou. Mával mi když sem nastupoval, ale já dělal že ho neznám, protože ze sebe dělal blbce první třídy. Letušky se na mě hned spikly, obklíčily mě a chtěli mi hned pomáhat, ale podle mě se ty husy jenom předváděli. Seděl sem u okna samozřejmě jako vždy a vedle mě seděla krásná holka. Zprva sem trošku flirtovali, jenže pak přišel její přítel a já sem radši ustoupil, protože to byl od pohledu idiot a s těmi se hádat nehodlám. Celou cestu sem koukal ven, poslouchal písničky a chatoval. Když sme konečně jsme přistáli, zdálo se to nekonečné a úmorné. Počkal jsem až všichni nedočkaví blázni vstanou, vezmou i své věci a odejdou do přestupové kabiny. Až teprve potom sem vstal a trochu se protáhnl, v tom ke mě přišla jedna z letušek a uculila se na mě."Vše v pořádku pane?" zeptala se mě mile a já jenom zakroutil hlavou v nesouhlas. Dal sem si ruce do kapes a zase si zapnul písničky do sluchátek. Nevím proč, ale měl sem strašnou chuť si zapálit. To bude asitím že sem letěl sám, vždycky když sme přistáli tak si Ryuuken zapálil a já to měl v plicích, asi jsem si na to moc zvykl. Hned co sem vylezl z letadla myslel sm že umřu. Neskutečný horko, jako v pekle. Vsadím se klidně o celé mé jmění že v New Yorku je teď příjeně, zato tady v Los Angeles no hnus. Navíc jsem já idiot měl na sobě dlouhé džíny a černé triko. Logika že, hlavně když sem věděl kam jedu. Hned co sem měl svůj kufr, zavítal sem na záchody, abych se převlékl. Já vím že je to trapný, ale nehodlal sem pojít horken. V jedné z kabinek co tam byli jsem se převlékl do bílého tílka a shortek ke kterýb byli přidělané kšandy, prostě swager. Kdyžsem vycházel, před zrcadlen stál jeden kluk co si myl ruce. Ne že by to byl kde jaký krasavec to v žádném případě, ale i tak málo stačilo abych byl zase rudý jako rajče. Můj mozek nalezl jen jednu možnou strategii: okamžitý ústup, tak sem raději odkráčel. Venku nebylo o mnoho líp než v zadýchaném uzavřeném prostoru. Kdybych se nepřevlékl zemřel bych. Zavolal sem si taxy a když sem měl všechno ok, řekl sem jako pán: "První k pobřeží a potom do středu města, někam kde se dá nakupovat." a zase jsem koukal do mobilu a odepsal jsem Ryuukenovi že se zbláznil, když si myslí že mě zavolá a pak mě nechá 2 hodiny tvrdnout ve městě. No co, aspoň budu moct koupit něco domů Bůh ví jestli na to potom budu mít čas. Odnesl jsem si kufr a s tím samým taxíkem jsem odjel do středu města, tedy do nákupního středu kde byli po obou stranách ulice obchody, at už s oblečením nebo s čímkoliv jiným od kosmetiky až po elektroniku. Musel sem koupit něco domů Renjimu a holkám, aby jim to nebylo potom líto. Plus jsem si musel koupit nějaké kratasy nebo něco podobného protože blo opravdové horko k nevydržení. Když jsem vycházel z posledního obchodu měl jsem téměř všechno. Holkám jsem koupil plyšáky s Hello Kitty a trička s Lady Gaga když ji poslední dobou poslouchají. Renjimu sluneční brýle které sem mocdoufal že budou líbit, řetěz na kalhoty a kožený pásek s pěknou přezkou, jsem sním už tak dlouho a nevím co mu mám koupit měl bych se stydět. Ještě jednou sem zkontroloval mobil abych zjistil kolik je hodin, ale narazil semnebo narazil do mě někdo a já spadl na zadek a mobil byl oddělený od jeho baterie a věci co jsem koupil na zemi. Chytil sem se za hlavu a pokusil se všechno zase schovat aby to nevidělo tolik lidí, ale když sem si chtěl chci vzít jednoho z plyšáků zarazila mě cizí ruka a já se až teď podíval komu patří, zvednul jsem oči a přede mnou byl na kolenou blonďatý a docela hezký kluk s krásnýma světle modrýma očima.
"Promin" řekl a podal mi už scelený mobil.
"To je v pořádku." vzal sem si id od něj plyšáka a rychle ho schoval do tašky on pozvednul jedno obočí a usmál se.
"To není pro mě to je pro moje neteře" vysvětlil sem a odvrátil obličej aby na mě neviděl protože sem červenal.
"Hmm ale ten pásek a řetěz ti slušet nebudou." podal mi je a já je taky sbalil. Vstal a zvedl i mě, oprášil jsem se od prachu a vyal sem i tašky.
"To taky není pro mě." zamítl sem.
"To je dobře." konstatuje. "Ty nejsi odsud vid?" zeptal se mě, když si mě prohlédl.
"Ne já jsem z Japonska." odpověděl sem mu znuděně, copak to není poznat?
"Vážně to bych s tvojí angličtinou neřekl." podivil se.
"Přijel jsem za otcem." vysvětlil sem a chtělsem pokračovat v cestě co nejdál od tohoto trapasu. "Ještě jednou se omlouvám." řekl jsem a šel dál on mě ale chytl za zápěstí a zastavil mě. Otočil sem se a zarženě se na něj podíval.
"Počkej přece...Nechceš třeba kafe?" optal se a poškrábal se nejistě na zátylku.
Proč mě zve nic tak hrozného se nestalo ale pravda je že bych ho potřeboval tak sem jen přikývl a on se usměje. Stejně o nic nejde, budu to brát jako omluvu. Jdu s ním až do jedné kavárny, zpomenu si ale že jsem Renjimu slíbil že kafe pít nebudu tak jsem si raději objednal čaj. Seděl jsem naproti němu a nic jsem neříkal jen jsem sem tam uplil z hrnku.
"Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se po chvíli ticha a upije ze svého kafe.
Nevím jestli mu mám odpovědět o on se také nepředstavil.
"Ty první" přikázal sem mu a položil sem hrnek.
"Jason" usmál se a znovu se napil. "Prozradíš mi i to svoje?" zeptal se stejně.
"Uryuu" odpověděl sem mu a červenání sem schoval za hrnek a napil se.
"Hmm to je docela hezký jméno....Co znamená?" ptal se překvapivě dál.
Zarazím se jak ví že mé jméno něco znamená? "Znamená to deštiví drak." vzal sem propisku co ležela poblíž a na ubrousek který byl pod mým čajem sem napsal své jméno hůlkovým písmem tak i japonským písmem. "Dvě 'u' se u nás v rodině dědí mají je vždy prvorození synové je to znamení draka zbytek mého jména znamená déšť sám nevím proč, ale asi v den kdy jsem se narodil hodně pršelo." zasmál sem se a podal mu ubrousek.
Podívá se na něj zkoumavě a raději ho položí zpátky na stůl. "Pro mě je to španělská vesnice ale tvoje jméno se mi líbí."
"Arigato." zase se červenám to je moje prokletí.
Zasměje se. "Ty se asi často červenáš vid?" zeptá se a zadívá se na mě.
Teď se stydím ještě víc on si toho všiml to je strašný.
"Já za to nemůžu za to můžeš ty." Schovám si za tílko tváře.
"Promin." zasměje se.
"To nepomáhá." stěžuju si a on se mi pořád směje natáhnu se blíž k němu a praštím ho do ramena .
"Dobře, dobře já už jsem ticho." zvedl ruce na znamení že se vzdává.
"Dík" podívám se na již funkční mobil kde mám další správu od Ryuukena. "Musím jít promin." zavolám si číšnici a vyndám si peněženku. Než si stačím vybrat peníze on už dává číšnici do ruky.
"Platím já pozval jsem tě a..kolik máš ještě času?" zeptá se mě a dá si peněženku do kapsy.
"Nevím." neměl bych ho nechávat čekat ale mám ještě 45 minut.
"Pod se mnou prosím chci ti něco ukázat." vytáhne mě od stolu a začne mě za sebou táhnout držíc mě za zápěstí, bez toho aby čekal na mou reakci. Dotáhl mě až do jedné osamělé uličky kde uprostřed byla překrásná kašna.
"No tak co myslíš?" zeptá se mě a0 stoupne si před ni.
"Je to krásné..Jakto že tu nikdo není?" zeptám se a pořádně se rozhlédnu.
"Protože každý sem jde jen kvůli chodníku slávy atd." mávne nad tím rukou.
"Aha" přikývnu a přejdu blíž ke kašně vloží mi do ruky minci, podívám se na ni a je to Americký dolar jak jinak podívám se na něj a on se usměje.
"Přej si něco" Řekne a podívá se na mě. "Zavři oči a hod minci do vody, ale nezapomen si něco přát." vysvětlí a hodí.
"Ted ty." rozkáže a já to udělám přeji si mít v životě aspoň kousek štěstí. Až na to že mi v tu chvíli zazvoní mobil.
"Promin volá mi táta." omluvím se a zvednu to.
"Jak dlouho si mslíš že na tebe hodlám čekat!!"
"Promin já už jdu"
"To bych ti taky radil tak sebu pohni!"
"Jo jdu neboj." otočím se k němu a zamávám mu protože už vážně musím jít. Zamává mi taky a jde už svou cestou.
"Jdi na roh hlavní ulice čeká na tebe odvoz tobě by to trvalo sto let." zaječí mi do ucha a zavěsí. Řidič mě odvezl do bytu, kde jsem se převlékl a ojeli jsme do odlehlé, rozlehlé vily na kraji města, ke které přiléhali zahrada a bazén. Poobědvali jsme s pánem domu a jeho ženou a Ryuuken mě potom pustil do jednoho z pokojů který byl docela velký v prostřed místnosti byla pohovka a před ní krb. Přejdu k pohovce na které seděl Jason. Lekl jsem se ho, co tady ksakru dělal?! Neměl tady sedět jen tak náhodou namyšený americký frajírek s nosánkem nahoru?!
"Ahoj" pozdravil mě.
"A..Ahoj" pokusil sem se pozdravit i já.
"Ten muž se kterým ste večeřeli je můj otec Jack McLautern." vysvětlil mi když viděl můj výraz totálního zmatení.
"Muž který je zde hostem je můj otec Ryuuken Ishida...Trapný co?" podívám se na něj.
"Docela jo ale aspoň se ještě uvidíme ne?" řekl s nadějí že hned se všechno srovná jak naivní Američani vlasně sou. Pořád mi bylo nechutně trapně a je mi jasný že jemu bylo taky.
"Tomu bych moc nevěřil ale jestli chceš tak si můžem volat nebo tak něco." navrhnul sem mu a vyndal si z kapsy mobyl.
"To je super nápad hele!" vyskočil z pohovky a přeběhl ke mě, vzal mi z ruky mobyl a začal mi tam štelovat jeho číslo. "Jak se přidává novej kontakt? Těm klikyhákům nerozumim." vzdal to po chvíly luštění a já si vzal mobyl zpátky a přidal sem si ho pod: Americkýho troubu (Jason). Pro změnu sem nátáhl ruku já aby mi dal svůj mobyl on abych mu tam dal svoje číslo. Dal mi ho do ruky a já mu pod svoje číslo napsal Uryuu když se mu moje jméno tak moc líbí. Vzal si svůj telefon zpátky a přitáhl si mě k sobě, což mě zarazilo.
"Na památku Selfie ne?" řekl na odůvodněnou a vyfotil nás. Od té doby si s ním píšu a volám. Už máme vymyšlený plán že se na mě jednou pojede na tajno podívat až sežene peníze a neprofláka je za blbosti.

Silvestr - část osmá

10. června 2015 v 22:08 | Uryuu a Renji |  Silvestr
Zachvěl se a skoro neslyšitelně vzdechl "Nejsi." usmál se chlapec.
"Vypadá to tak." hlesl a provokativně ho kousl do ouška a následně do krku.
Prohnul se a zavřel slastně oči. "Ale není."
Pohladil ho rukou po boku a sjel na záda, přičemž ho zaklonil, aby si více méně skoro lehl a podepíral ho jen rukou. "Opravdu?" pošeptal mu do ouška a obtáhl špičkou jazyka linii jeho ouška.
"A..Ano." přikývl a zachvěl se.
"Tak to máš štěstí." pousmál se a políbil ho na rty. "Já sem totiž tvůj, Grimmjow by měl být vzduch." dodal ještě.
"Nemá dělat frajera když neumí pít." řekl na svou obhajobu.
Pobaveně se nad tím ušklíbl a zvedl ke Grimmjowovi červený pohled. "Tak ho příště necháme, aby se třeba udusil." Grimmjow se jen ušklíbl a vytáhl si chlapce zase nahoru k sobě "Trhni si." odsekl mu.
Trošičku z té změny polohy zavrávoral a chytl Grimmjowa za ramena aby nespadl.
"A máš po prdeli." ušklíbl se na něj Grimmjow vítězně. Znovu si ho přitiskl k sobě a vtáhl chlapce do polibku i jazykem.
"Pán lichotník si dovoluje." neodpustil si když rozpojil polibek.
"A to se nesmí?" zeptal se chlapce a provokativně ho kousl do spodního rtu. "Ne nesmí." odpověděl mu rudovlásek a objal černovláska za zadu okolo ramen.
"Pomoc já sem přeci jenom jeden." zpanikaril černovlásek když ho teď chtěli u sebe dva lidi a ještě k tomu tihle dva.
"Ale tebe je dost pro všechny." ujistil ho Grimmjow s přimhouřením modrých očí a natáhl se k němu. "Pro tebe ne." zapřel se mu jednou rukou o obličej, aby nemohl dál a přitáhl si černovláska blíž k sobě.
Tak a teď je to úplně v háji jestli se tihle dva začnou prát tak už je od sebe neodrthnou.
Nnoitra to pobaveně sledoval. Nemohl odolat tomu pokušení "Ale no tak, dámy, nechte se na pokoji." zazubil se podle a obtáhl jazykem horní ret. "Dámy?" zopakovali ti dva a podívali se po Nnoitrovi.
"Jo nechte mě." souhlasil s ním chlapec. Natáhl k Nnoitrovi ruce aby ho od těch dvou šelem zachránil.
Dvě mouchy jednou ranou a ještě k tomu malý černovlasý bonus, to se nedá odmítnout. Vzal černovláska za ruce a vzal si ho k sobě na klín. "Na čí seš straně?" koukli se po chlapci jako by je zradil a pak zase letmo po sobě vražedně, když zase řekli to samé.
"Omlouvám se ale vy se zase budete rvát." rekl na svou obranu a pritulil se k Nnoitrovi aby nespadl.
"Chm." odfrkl si Grimmjow a opřel se do opěradla gauče. "S nim to nemá cenu." ukázal na Renjiho a mávl nad tím rukou. "Teď už na tebe nemůžou." uklidnil ho Nnoitra a nabídl mu skleničku s vodkou, kterou mu zamával pod nosánkem, aby ho navnadil.
"Ale ty si.je
ště neochutnal" namítl aby nepil jenom on.
Pozvedl obočí a napil se tedy, když na tom trval a podal chlapci skleničku, ve které byl ještě zbytek, aby ho dopil.
Usmál se a dopil zbytek vodky." Děkuju."
"Není za co." odvětil a položil skleničku na stůl, ale vzal si kostičku ledu, která ve sklence zůstala a podíval se na černovláska.
Kouknul se na kosticku v druhého ruce a zvýdavě se na něj podíval.
Neubránil se tomu se nad tím neusmát. "Extperiment." přejel kostičkou chlapci po krčku a podíval se na něj, jak bude reagovat.
Odtáhl se a zachvel kostička moc studila a na horkou kůži je to poznat o moc lip. Na krku mu zůstala vlhká cesticka po tom místě kde Nnoitra přejel.
"Líbí?"pošeptal mu u ouška a něžně ho za něj políbil. Na chvilku přestal s kouskem ledu provokovat a slízl jazykem vlhkou cestičku na jeho krku.
Prikyvl a zachvel se zase tu je sjezt upiru.
"Je to vidět." usmál se, když se od něj zase trochu odtáhl a jal se s kostičkou pokračovat na místečku, kde skončil a táhl jí směrem dolů.
Zachvěl se a pokusil se odtáhnout. To je moc špatný z jedné jámy lvové unikl a ještě do horší spadl Kiyaaa! to studí!
Sledoval ho fialovým pohledem a když došel až na bříško tak potom přestal a obtáhl hranou kostičky jeho rty a pomalu mu kostičku vtlačil do pusinky.
Zarazil se když mu v ústech přistála kostička bylo to moc studené a dotklo se to jeho zubů to nesnášel strašně to studilo. Tiskl víčka k sobě a snažil se ten nepříjemný chlad vydržet.
Pobaveně se nad tím pousmál, jak se křenil, bylo to roztomilé. Pohladil ho po tvářičce a naklonil se k němu, aby ho mohl vtáhnout do polibku a hrát si s jeho jazykem a kostičkou dokud neroztála.
Zapojil se do polibku a nechal kostičku roztat až mu voda z ní setkala ze rtů.
Odtáhl se mu od úst, aby se mohl nadechnout a slízat zbytek vody. Hezky si ho tady střídají, mňam. Naklonil se a nalil do skleničky trochu vodky a podal mu jí. "Na."
"Já nechci." odmítnul nabyzenou skleničku. Zase je pro všechny jen děvka když ho pořád jen každý liba a provokuje. Odtáhl se od něj vstal vzal si ovládač a sedl si na zem před televizi.Vzal si jednu tyčinku a dal si ji do pusy chytl se za kolinka a prepinal kanály a hledal něco na co by se koukal.
Szayel se za ním podíval a naklonil hlavičku trochu ke straně. Povzdechl si a zvedl se, aby si mohl sednou k němu. "Co děláš?" zeptal se černovláska.
"Koukám se." odpověděl mu a když si vyndal tyčinku z pusy aby si mohl kousnout
"A co dávají hezkého?" optal se s úsměvem a naklonil se, aby si od něj ukousnul kousek z tyčinky.
Nechal ho aby si kousl. "Zatím nic." dál přepinal než se zastavil na sportovním kanale. "Krom tohodle." zrovna dávali záznam z fotbalového zápasu mezi FCBarcelonou a Realem Madrid.
"Tohle tě baví?" pozvedl tázavě obočí a spokojeně si pochroupával kousek tyčinky, kterou si ukousl.
"Víc než baví miluju to." usmál se na něj chlapec a nabydl mu tyčinku aby si mihl znovu kousnout.
"Je dobře vědět, že i ty máš něco co tě baví." vzal mu tyčinku z ruky mezi rty a natáhl se k němu, aby si mohl ukousnout.
"Baví mě se na to koukat a taky to hrát je to nejlepší sport na světě" zasmál se a dál pozorně sledoval hru.
"Mmmm…" sledoval pozorně televizi a přemýšlel. "To je zajímavé, že na nový rok dávají sporty." odvětil a koukal s ním dál.
"Na takových kanálech svátky neřeší." vysvětlil mu."Sleduj to je Messi." ukázal na hráče s číslem deset. " To je nejlepší fotbalista na světě." pozorně sledoval protože se hráč postupně dostával k bráně. "Koukej jak ho tam střelí." upozornil ho a div napětím ani nedychal.
Sledoval televizi a zároveň i chlapce, jak ani nedutá a úplně hypnotizuje obraz pohledem. On tomuhle moc nerozuměl pro něj byla hlavní věda a vědecké výzkumy a tak podobně, ale každý má něco.
"Gól!" zajásal a zvedl ruce nad hlavu. Messi dal gól svojí legendární levačkou a vyrovnal na 2:0.
Trochu sebou cuknul, když se ho lekl a nečekal ho. Tak málo stačí ke štěstí, to je celkem snadné. Podíval se do televize a usmál se.
Zasmál se a vzal si že stolku celou skleničku s pocky. Vyndal dvě a jednu dal Szayelovi do pusinky. "Mňam." usmál se na něj a taky si vzal tyčinku do pusy.
"Uhm velký mňam. Tohle u nás nemáme." taky se nad tím zasmál a vzal si od něj tyčinku, přičemž jí začal chroupat a posouvat si jí rty do pusy.
"Chudáčci" politoval je. Kouknul se kolem a zahlédl psa který ležel na svém místečku, natáhl se k němu. "Aisu!"
Zvedl hlavu z okraje pelíšku a zavrtěl ocáskem a když věděl, že to vážně bylo na něj tak se rychle zvedl z pelíšku a přeběhl k němu. Šťastně vrtěl ocáskem a olizoval mu tváře.
"No vidíš že to de vid ty psisko." povídal si s ním přes to jak ho olizoval. Je to trošku nepříjemné ale už si na to zvykl tohle psisko ho mělo moc rádo a on jeho taky, takhle se vždycky vítali i loučili a taky si tak hráli.
Aisu zaštěkal a čumákem ho začal šťouchat všude možně a do rukou, aby si vynutil potřebné hlazení a mazlení.
Začal ho hladit a drbat na místečkách kde věděl že to má Aisu rád za oušky a na bříšku.
Spokojeně se mu vybízel hlavou a pak si lehl na zem na záda a pořád spokojeně vrtěl ocasem.
"Moje psisko." mazlil se s ním. Natáhl se pelíšku a vyndal z něj hračku se kterou si hráli, byl to míček připevněný ke kousku provazu. Začal mu s ním mávat před očima aby si s ním začal hrát.
"To je moc krásné." neodpustil si Szayel, při pohledu na ty dva, jak si hrají a mazlí se. Štěkl a chňapl po provokativním provaze, přičemž se zapřel packama o zem a začal táhnout.
Zatahal za provaz a začal se s ním přetahovat. Je to moc legrační.
Provokativně začal vrčet, ale ne ve zlém jen si hrál a byl rád, že si s ním taky někdo hraje. Cuknul hlavou a zavrtěl s ní, aby se pokusil mu provaz vzít.
Když pes zatahal trochu ho tím i posunul ale on pořád držel za provaz a smál se.
Hodně hraví to pes, ale to je asi většina. Jen pozor, aby tady něco nezničil, když rval ten procaz a házel hlavou.
Snažil se ho porazit v téhle přetahované ale už provaz neudržel a se smíchem přepadl protože Aisu málem přepadl taky.
Když pustil provaz tak dosedl na zadek, ale na předních se pořád držel. Zase se zvedl a dal mu provaz k rukám, přičemž hravě štěkl.
Nemohl se přestat smát nejspíš dostal záchvat smíchu ale tohle bylo opravdu legrační jak on přepadl a málem udělal kotrmelec a Aisu skoro vytřel celou podlahu kdyby se nezastavil.
"Ishi-chan! Neumírej! Dejchej!" zpanikařil Renji a přeběhl k němu. Samozřejmě, že věděl, že se jen směje, ale sranda musí být.
Ted už určitě jen tak nepřestane, když k němu Renji přispěchal tak se ho jenom pokusil nahmatat aby se mohl posadit aby se neválel na zemi ale když už se ho konečně chytl tak se mu uteklo zachrochtnutí tohle se mu stávalo když se moc smál neví po kom to má ale tohle ho nutilo se smát ještě víc a zase se válel smíchy po zemi a chytal se za bříško protože ho začínala bolet bránice.
Všichni se tomu taky začali smát a Aisu poplašně štěkal. "Ishi-chan…" vytáhl ho do sedu, když se mu povedlo trochu zklidnit, ale ten smích byl extrémně nakažlivý. "Ne-Nesměj se…" snažil se ho přidušeně přimět, aby se nesmál.
"A..Ale to ne-jde!" opravdu to nešlo zvlášt když se mu to stalo zase. Přitáhl si k sobě psa aby neštěkal a objal ho kolem krku, ale nepřestával se smát ikdyz mu Aisu znovu olizovl tváře.
Bolestně se chytl za bříško, když ho taky začínalo bolet z toho, jak se smál. Vážně za to nemohl, prostě podlehl davu, to se může stát komukoliv. "Ishi-chan… vždyť… se udusíš." dostal ze sebe těžce, přes nedostatek kyslíku.
Snažil se na chvilku zadržet dech aby se přestal smát ale moc dlouho mu to nevydrželo asi jenom dvě vteřiny než vyprskl smíchy.
Szayel ty dva jen pobaveně sledoval, jak tady pomalu umírají smíchy. Na tom, že člověk umře na záchvat smíchu na tom není nic špatného, ne, ale tohle už je extrémní. Tomu prostě nejde se nesmát.
Jak se měl přestat smát když se smáli úplně všichni tohle se zastaví samo........časem.
Až se přestane někdo smát, protože mu dojde dech a umře na nedostatek kyslíku, ale to bude celkem přijatelná ztráta.
Musí se přestat smát nebo ho bude do rána bolet bříško jako když tu byl naposledy Jason to se přes půl hodiny smáli tomu že si krkli na ráz jak se jim to ksakru povedlo pili jen kolu?!
Snažil se popadnout dech a pomalu se uklidnit, aby ho už nebolela bránice a mohl si rukama otřít slzy, které mu až z toho smíchu tekl. "Ishi-chan…" dostal ze sebe poněkud vyčerpaně a podíval se po něm.
"Uhm?" otočil se k němu a pustil psa aby objal Renjiho.
"Ty vrahu jeden, ty bys chtěl, abych se tady zadusil, že jo?" podezřívavě se na něj podíval, sarkasticky. Přitáhl si ho k sobě a pohladil ho po tvářičce.
"Nech-těl promin." omluvil se mu a začal se už pomalu zklidňovat
"Vážně ne?" ujišťoval se a naklonil hlavičku trošku ke straně. Aisu si sedl na zem a koukal a čekal, co se bude dít, jak to, že si ho nikdo nevšímá.
"Ano." pískl na psa který přešel k mim. "Aisu ti to potvrdí." ukázal ukazováčkem aby chviličku počkal. "Aisu pusinka." dal mu povel a pes olízl Renjimu tvář na důkaz že to je pravda.
"Dobře věřim ti!" přikývl a odtlačil ho od sebe. Pak bude celý voslizlý, jak kdyby se vyválel někde bůh ví kde. Otřel si obličej rukou, aby si otřel sliny.
"To je můj šikovný kluk." chválil psa a hladil ho po kožíšku a drbal ho za ušima za odměnu že ho na poprvé poslechl.
"Ble." ušklíbl se, když si setřel sliny z obličeje. Poslouchat uměl, ale jenom když chtěl a jenom jak koho. Jeho neposlouchal.
Byl na Aisu moc pyšný když byl doma sám a chtělo se jemu i psovi tak si ho cvičil, už uměl dávat pac, sednout a lehnout, překulit se a pusinkovat na koho jen ukáže na to byl hrdý nejvíc že se mu to povedlo.

Vandenreich palace

6. června 2015 v 15:25 | Uryuu |  Milý Deníčku

Představte jsi mou situaci. Je vámpět let, možná ani to ne. Klidně si spíte ve své posteli, ve svém pokojíčku a najednou vámi prijde strašná bolest. Taková že hned jak to skončí omdlíte? Přesně tohle sestalo, jedné klidné noci mě.V ten den byl táta přes noc v práci a Ogin-chan už spala. Usla když mi četla. Seděli sme v křesle, tedy ona a já jsem seděl n jeho opěradle a poslouchal každé její slovo. Četla mi o cestě lodí do Ameriky. Jednou bych se tam chtěl jet podívat, určitě je to tam moc pěkné. Táta říkal že je to tam úplně jiné a že to bývala kolonie Velké Británie a proto se tam mluví anglicky a taky říkal že mi najde učitele který mě anglicky naučí, už se na to těším. Ogin-chan nakonec usla, nechal jsem ji zase spát a přinesljsem ji mojí peřinu aby ji bylo teplo a aby se v tom křesle alespoň trošku vyspala. Já si vzal jinou a zalezl jsem k sobě do postele. Usl jsem docela rychle, jenom chvilku jsem se díval z okna a zkoušel jsem najít maminčinu hvězdu. Spal jsem a byl klid, ale najednou, nevím proč mě začala strašně bolet hlava. Po chvilce i hrudník, hrozně moc to bolelo. Po tvářích mi tekli slzy a chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Ztratil jsem hlas,chtěl sem křičet o pomoc a bolestí, chtělo se mi zlikat a naříkat, ale když sem se pokusil vydat jen hlásku bolelo to ještě víc. Moc sem si přál aby to už přestalo a ono taky ano, na chvilinku to opravdu přestalo. Jenže hned potom to zaačalo znovu a ještě hůř, bolelo mě celé tělo, zvenku i zevnitř. Zvenčí to bylo to jako bych hořel a zároveňuvnitř to bylo jako by mě máchali v ledové vodě. Nakonec jsem konečně vykřilk, ale v ten moment jako by mě rozložili na miliardy střepů. Toho aby mě složili zpátky jsem se nedočkal protože jsem omdlel. Probudil jsem se už složenýa moje probuzení bylo opravdu zvláštní. V prvé řadě bylo nepříjemné. Protože mě všechno bolelo jako bych běžel maraton. Duše mi skákala jako by mi chtěla utéct z těla a chtěla by žít vlastním životem, zrádkyně jedna. V druhé řadě bylo moc příjemné, teplé a měkké, protožejsem se probudil obklopený nádhernými kožešinami. Prvně jsem si tohonevšiml, nebo v všiml ale nebral jsem to v potaz. Pak jsem se ale zarazil a rychle jsem vstal do sedu. Což nebyl zrovna dobrý nápad. Zbůsobilo mi to jenom další bolest, kterou jsem pak musel vydýchávat. Když jsem se z toho trochu oklepal tak jsem se rozhlédl kolem sebe a vylekal jsem se. Pořádně jsem se rozmrkal, jestli mě náhodou nešálí zrak. Nebyl jsem doma to ani náhodou, ani v nemocnici nebó v některé z vil jsem nebyl. U tetičky to vypadalo také úplně jinak a všechny pokoje jsem tam měl už prozkoumané. Kde to jsem!? opakoval jsem si pořád v hlavě až semi z toho zamotala. Chitil jsem se za čelo a hned jsem ho pustil když jsem viděl svoje rukávy. Byli dlouhé a bílé, pamatuju si že když jsem šel večer spát, tak jsem měl krátké modré rukávy a ne tohle. Podívám se na zbytek mého nového oblečení, které je celé bílé se zlatýmy a stříbrnýmy komponenty. Připadal jsem si nako by mě unesli nějací velmi vkusní mimozemšťané, protože se mi to oblečení docela líbilo. Nejspíš nejsem daleko od pravdy. Všechno je tu tak velké až obrovské a taky tak luxusní a krásné, jako z jiné doby, nebo cizíhi vesmíru. Stropy byli z mého pohledu snad víc než tři metry vysoko, ne-li víc. O posteli ve které jsem byl, ani nemluvím ta byla snad pro deset lidí ane pro tak malého človíčka jako jsem byl já. Byla veliká jako dvě otcovi dohromady a to jsou obrovské. Byla neskutečně měkká a pohodlná jako bych ležel na obláčku. Místo peřin tu byli samé drahé kožešiny a kožíšky a polštáře byli měkké jako žužu bonbonky, tedy alespoň podle mě. Všechno to tu nádherně vonělo, takovou vůni jsem ještě nikde nikdy necítil a ani jsem ji nemohl popsat, byla to vůně vesmíru a vzdálenosti. Bylo mi tak moc dobře a už mě skoro nic nebolelo i duše se mi uklidnila, ale pořád mám ten ošklivý pocit že nevím kde to vlastně jsem. Bylo mi do pláče, z toho ženevím kde jsem a taky z toho že se mi tulíbí víc než doma i když mi všichni chybí. Měl jsem strach že by mohl každou chvilku příjt nějací zlý lidé nebo mimozemštané. Ale musel jsem zjistit kde to jsem. Zhluboka jsem se nadechl a posbíral v sobě odvahu. Dostal jsem se na okraj postele a podíval jsem se přes její okraj. Viděl jsem svůj odraz ve velkých, bílých mramorových dlaždicích podlahy. Ta mě nejspíš nemohla ukousnout a ani jsem se vní nemohl propadnout. Jak jsem se tak díval dolů tak mi z nosu spadli brýle a jak jsem se je snažil rychle chytit přepadl jsem přímo na zem z podlahy ak že jsem snad ve vzduchu udělal kotrmelec. Moc to bolelo a z očí mi tekli slzy. Zvedl jsem si brýle a s ubrečenýma očma jsem vstal a šel jsem to tu prozkoumat. Takhle ze stoje to tu bylo daleko větší. Tahle jedna místnost byla velká snad jako naše zahrada bez terasy a skleníku. Na stolku poblíž postele ležela sklenice s vodou a vedle ní byla skleněná váza s bílími růžemi, které mi trošičku připomínali ty co máme doma, až na to že nebyli v předsíni pod velkým zrcadlem ale byla tady. Užjsem si vážně myslel že si ze mě dělá táta legraci a rozbrečel jsem se ještě víc. Chtěl sem mu skočit kolem krku a vynadat mu na tři doby že si ze mě tropý takové žerty, ale on asi nepřijde. Sedl jsem si na podlahu a snažil se přestat plakat. Moje slzy končí v rukávech a pokoušel sem se být co nejvíc potichu. Díky tomu sem zaslechl něčí kroky vedoucí z chodby. Měl jsem sice strach, ale co když to byl táta nebo Ogin-chan. Rychle jsem vstal a přeběhl jsem ke dveřím. Hned co jsem u nichbyl, tak jsem se je pokusil otevřít, musel jsem na špičky protože klika byla vysoko ale povedlo se mina nidosáhnout. Bohužel to bylo k ničemu protože bylo zamčeno. Slyšel jsem že se kroky vzdalují tak jsem začal mlátit pěstmi do dveří a křičel jsem ať mě pustí. Najednou se dveře otevřel a já ustoupil dva kroky do zadu. Protože ten kdo otevřel byl někdo úplně cizí. Otevřel nějaký hodně vysoký muž který se na mě z té výšky jen usmál.Na sucho sem polknul a znovu sem trochu ustoupil, on se ke mě sklonil do pokleku a díval se na mě jako na nějakou novou věc kterou nikdy neviděl. Začervenal jsem se a zavřel jsem oči. Chytl mě za obě zápěstí a já hned otevřel oči, pousmál se nad tím a já se mu začal zmítat.Což nebyl zrovna nejlepší nápad. Jedno moje zápěstí si přendal do druhé ruky ve které už jedno moje zápěstí držel a druhou rukou ukázal gesto které se ukazuje když někdo zlobí nebo udělá něco špatně. Potom sem ucítil bolest jako by do vás uhodil blesk a málem jsem spadl kdyby si mě ten muž nechytil. V náručí mě donesl do postele. Před tím než jsem zase omdlel zaslechl jsem: " Süße Träume, Hoheit."

Kam dál